Próza

 

V MÝCH ZAHRADÁCH

 
…vždycky jsem chtěla bydlet v zahradách. Nekonečných jako poušť, ale svěžích a voňavých jako třpytivá rosa na okvětních lístcích. Věčných zahradách. Možná mám kousek vílí paměti. Vidím věci čisté, hluboké a napřímo. Ne skrze sklo. JÁ se nebojím dotknout šňůrky příběhů, které pozoruji.  Dílky do skládačky příběhů vítám už z dálky a povídám si s nimi. Zároveň je tak trochu i zkouším. Zjišťuji, jestli, i když vypadají nevinně, nepřišly škodit nebo komplikovat cestu někomu dobrému. Kabonit počasí, pouštět mlhu, zahušťovat tmu a tak všelijak podobně. To dělají. Však víte. To je zřejmé. Ale pak přicházejí i věci krásné, světélkující, hřejivé a sametové. Ó, těch je těžké se nabažit. Na ně se vždycky velice těším. Jak by ne!  To je přece jasné! A tedy dál. Proto je dobré vysílat signály a pozorovat už na dlouhou vzdálenost dopředu. Vždycky se najde nějaké dobré stvoření, kdo s tím pomůže. Něčí oči, uši, nos, ústa i rozum. Mít po všech zahradách takové posly! To by byl sen! 
 
Nemyslím kouzlení, to ani neumím. Mluvím jen o umění napojit se na duši lidí, zvířat i věcí. Je to možná vlastně také něco z bílé magie. Navazovat spojení i jinak než slovy a dotýkat se podstaty živého i přírody kolem nás. Ovlivňovat ne, snažit se řídit už vůbec ne. Pouze se nabízet. Ano, tak. Nabízet přátelství, pozornost, pochopení, otevřenou náruč, spojení, samu sebe. Bez postranních úmyslů. Někoho zneužívat je špatné! Na to ani pomyslet! Vždycky je dobré být dobrým. Aspoň myslím, nemusí to tak mít každý. Já ano. A není to snad žádné zdání nebo jen přání. Mluvím o životním přístupu. Životě založeném na harmonii a porozumění. Lidem, všemu živému i věcem. Nejen žít a nechat žít. Pomáhat žít. Tak je to! Ne, ještě úplně ne. Pomáhat žít v dobrém! To je ono. To bych moc chtěla. Ano. 
 
Ale to je náročné, že? Vyčerpávající velmi často. I já to tak mívám. Zřejmě se musí hodně zlehounka. Jenže je to pak vidět? Žije to vůbec? Kdo ví a často to přání nejprve musí obletět celý svět, než dojde přijetí. Pak ještě musí vyklíčit a také být živeno a zaléváno.  Když vyroste zelená rostlinka, je to už vlastně malý zázrak. Zjevení. Ale také velká radost pro všechny, mě nevyjímaje. Jenže to ještě není vůbec zdaleka vyhráno. Aby dobro vykvetlo, musí urazit ještě dlouhou cestu. Hodně na něj fouká, bývá zima a také dost špatně vidět. 
 
Ano, to především. Bývá tam tma a bláto až se lepí na nohy. Na druhou stranu to tak přece má být, že? Protože na konci je jasné světlo a je pak o to jasnější, jak temnou tmou se k němu prodíráme. Bez smutku by radost nebyla pravou radostí, však víte, jak je to s těmi protiklady. Ale zase nemyslím, že dobrého pomálu, jak se říká. Naopak přece! Dobrého hodně, plné hrsti, nekonečné zahrady! Zlého pomálu by se mělo říkat. O zlu bychom prostě měli vědět, měli bychom respektovat jako odvrácenou stranu toho, jak chceme a snažíme se žít. Ale to je všechno. Proč bychom měli zlo zkoušet a zažívat? Já myslím, že neměli. Tak bych si to aspoň přála…
 
 
 
V MÝCH ZAHRADÁCH
 
…vždycky jsem chtěla bydlet v zahradách. Nekonečných jako poušť, ale svěžích a voňavých jako třpytivá rosa na okvětních lístcích. Věčných zahradách. Možná mám kousek vílí paměti. Vidím věci čisté, hluboké a napřímo. Ne skrze sklo. JÁ se nebojím dotknout šňůrky příběhů, které pozoruji.  Dílky do skládačky příběhů vítám už z dálky a povídám si s nimi. Zároveň je tak trochu i zkouším. Zjišťuji, jestli, i když vypadají nevinně, nepřišly škodit nebo komplikovat cestu někomu dobrému. Kabonit počasí, pouštět mlhu, zahušťovat tmu a tak všelijak podobně. To dělají. Však víte. To je zřejmé. Ale pak přicházejí i věci krásné, světélkující, hřejivé a sametové. Ó, těch je těžké se nabažit. Na ně se vždycky velice těším. Jak by ne!  To je přece jasné! A tedy dál. Proto je dobré vysílat signály a pozorovat už na dlouhou vzdálenost dopředu. Vždycky se najde nějaké dobré stvoření, kdo s tím pomůže. Něčí oči, uši, nos, ústa i rozum. Mít po všech zahradách takové posly! To by byl sen! 
 
Nemyslím kouzlení, to ani neumím. Mluvím jen o umění napojit se na duši lidí, zvířat i věcí. Je to možná vlastně také něco z bílé magie. Navazovat spojení i jinak než slovy a dotýkat se podstaty živého i přírody kolem nás. Ovlivňovat ne, snažit se řídit už vůbec ne. Pouze se nabízet. Ano, tak. Nabízet přátelství, pozornost, pochopení, otevřenou náruč, spojení, samu sebe. Bez postranních úmyslů. Někoho zneužívat je špatné! Na to ani pomyslet! Vždycky je dobré být dobrým. Aspoň myslím, nemusí to tak mít každý. Já ano. A není to snad žádné zdání nebo jen přání. Mluvím o životním přístupu. Životě založeném na harmonii a porozumění. Lidem, všemu živému i věcem. Nejen žít a nechat žít. Pomáhat žít. Tak je to! Ne, ještě úplně ne. Pomáhat žít v dobrém! To je ono. To bych moc chtěla. Ano. 
 
Ale to je náročné, že? Vyčerpávající velmi často. I já to tak mívám. Zřejmě se musí hodně zlehounka. Jenže je to pak vidět? Žije to vůbec? Kdo ví a často to přání nejprve musí obletět celý svět, než dojde přijetí. Pak ještě musí vyklíčit a také být živeno a zaléváno.  Když vyroste zelená rostlinka, je to už vlastně malý zázrak. Zjevení. Ale také velká radost pro všechny, mě nevyjímaje. Jenže to ještě není vůbec zdaleka vyhráno. Aby dobro vykvetlo, musí urazit ještě dlouhou cestu. Hodně na něj fouká, bývá zima a také dost špatně vidět. 
 
Ano, to především. Bývá tam tma a bláto až se lepí na nohy. Na druhou stranu to tak přece má být, že? Protože na konci je jasné světlo a je pak o to jasnější, jak temnou tmou se k němu prodíráme. Bez smutku by radost nebyla pravou radostí, však víte, jak je to s těmi protiklady. Ale zase nemyslím, že dobrého pomálu, jak se říká. Naopak přece! Dobrého hodně, plné hrsti, nekonečné zahrady! Zlého pomálu by se mělo říkat. O zlu bychom prostě měli vědět, měli bychom respektovat jako odvrácenou stranu toho, jak chceme a snažíme se žít. Ale to je všechno. Proč bychom měli zlo zkoušet a zažívat? Já myslím, že neměli. Tak bych si to aspoň přála…