Básně
opravdu to takhle chceš?
do kamen nalámeš větve, jako
pozůstatky pevných, láskyplných vztahů,
tisíce družic drží stejný směr
jen ta tvá náhle změnila dráhu.
uzavřeš okenice i okna
kouř v místnosti zdaleka nevadí,
tvá dvacet let mrtvá matka
rukou tvé studené tváře pohladí.
studené, ledové tváře,
potom nepatrný polibek na čelo,
pryč odchází do nikam to,
co odejít nikdy nemělo.
ztrácí se v bolestech nemocí,
hledáním jinoty minulých roků,
záchranný člun se potopil
potok se přeměnil v stoku.
tiskneš jí ruce a ona
možná má miliony podob
stejně tak, jako zrození a smrt,
život od kolébky až po hrob.
zdá se ti blízká a známá
milenka slepených citů,
souložnice bezbarvých snů
odpisovatelka mýtů.
stojíte vedle sebe,
hladíš její pevné boky,
manželku podřízneš břitvou
do dětí naprášíš broky.
setba
ve vyschlé hlíně přehřátých cest
na stupnici desetinné úplně dole
seju semena instantního prachu
do toužícího rozoraného pole.
loktem se opřu o rýč,
když zdivočelé víly kolem baletí,
jsem imunní jejich vlivu
snad jiný tulák jim naletí.
průsvitné prdelky proskakují slunečními paprsky,
vítr nepatrné stopy zametá.
ze semen instantního prachu klíčí konopí
Země je moc divná planeta.
pitevní stůl již je prostřený
slavnostní večeře může začít,
vykonavateli je přinejmenším těžko
a tak možná bude se mračit,
než soud svůj vynese na povrch
v pustinách vyschlého hrdla
k nohám svalí se skulptura,
která vší snahou svou ztvrdla.
není možnost už záchrany,
ta v matčině lůně dříme
tesáky dlaní svou přikryje
pláče, když v noci spíme.
hladím vzrostlé rostlinky
mazlím je jako své děti
duše je ztracena v prostoru,
když oblohou fackostroj letí.
underground
pod ocelovým poklopem
kanálové skruže,
v dešti nedopalků z cigaret a prachu
jež oslepuje tvůj zrak
sedíš a vnímáš její tělo
schoulené v rohu, nehybné.
kolem vás rozpíná
svou diktaturu
noc podzemní,
utkaná z krajkoví křídel
netopýrů,
černých andělů temnot.
dech výparů lidské močoviny
dráždí odřený nos.
hladíš ledové ruce,
ztuhlou šíji
i zamrzlý klín.
možná čekáš na zázrak.
růženín položí
k jejím nohám růže,
modřín namodří
její tvář,
šípky nastřílí do zad šípy,
vertikální fréza
neživou hmotu rozdělí.
ve stínech potemní
bělost kůže,
mlčenlivé verše
znavenou mysl obsadí,
umlčen bude básník podzemí,
plameny ohně dokončí jeho zmar.
ticho nemá hlas
skalní masívy stočené
do spirál bezmoci
sklánějí se
do nížin tvých snů
skrytých
v končinách zapomnění,
s jediným přáním.
chtěl bys slyšet šeptat ticho,
ale to přece nejde
ticho nemá hlas.
dál tedy čekáš
na jeho slova.
máš zlost.
ticho je
zrádcem myšlenek,
pocitů,
smutku
i radosti.
ze zoufalství
šplháš vzhůru
spirálami.
němé věty do skal
v nenávratnu
ztracených let
křičíš.
- jako slohová cvičení
bez začátků a konců.
snažíš se stále
marně dovolat ticha,
které nemá hlas
a mlčí……….
mezigalaktický přenos
okovy na bosých nohou
neustále mi brání
políbit vesmírné hvězdy
na jejich zkřivené
rudé obličeje
zpěněné žárem ohně
i tupovzdornou náruživostí světlonošů.
brodím se spadaným listím
v příměstském parku
okolo ohrad za nimiž
staré fabriky rozpadají se,
chátrají a kapku
po kapce vyplakávají
své slzy stékající
po děravých nefunkčních
vodovodních trubkách a okapech
prolezlých rzí dlouhých let.
dva tovární komíny
skrývají mne svým stínem
před zraky jiných,
těch zvědavějších než jsem já,
abych mohl nenápadně svléknout
kosili, kalhoty i kůži
a proměnit rub na líc.
konečně může krejčovský centimetr
vcelku objektivně poměřit
délky dlouhých hadů,
též malých tenkých žížal
pro finální možnosti dosahu
mezigalaktického přenosu semene
na tváře nedočkavých
a roztoužených vzdálených sluncí.
noc s umělou ženou
nedovedete si ani představit
jak hodně potěší i malé úspěchy,
obzvláště když od mládí mě provázejí
jenom samé kopance, podtrhy a posměchy.
dnes na klávesnici svého starého počítače
do písmena za písmenem tlačím,
jazyk čajem hořkým, černým
hlt po hltu smáčím.
ona odpočívá na kavalci v rohu pokoje
je tak éterická, je tak vzdušná.
nepotřísní mě slinami, neskrápí svou močí,
jistě proto, že je až příliš slušná.
štíhlounká v pase, hebká a hladká
s lačnými ústy divoké ryby.
spokojeně leží, dívá se, mlčí
nemá žádné zjevné ženské chyby.
čeká mě noc s ní, s tou chladnou,
dokonalou, neodmlouvající kráskou,
nejdřív, ale odskočím na balkon
pár prdů ze skleněnky si prásknout.
jsi tak návyková
jsi stejně návyková,
jako všechny
ty škodlivé látky,
které dělají našemu
organismu dobře.
jsi neskutečně vlezlá
a přesto vítaná,
zároveň až
nepříjemně příjemná
ve svém tělesném
skupenství
zbloudilých molekul
vyluhovaných v lahvích pálenek
vypitých během
uplynulých milionů let
života bezduchého,
uvězněného v kosočtvercích
rozkoše,
spoutaného řetězy
pozdně podzimních rohatců,
démonů tvých nočních choutek.
nad vysokými chladícími věžemi
dukovanského industriálního hradu
vznášejí se bělostné obláčky
v jemném oparu,
utkaném to závoji z mlhy
krotké nesoudnosti.
ty otvíráš okno a marně
hledáš všudypřítomnou
radioaktivitu stabilizace
k doplnění svých
vybíjejících se baterií.
jsi tak návyková
jsi tak náruživá,
neskutečně jemná,
rozkošná,
mazlivá,
tak sladká
pod těmi bělostnými obláčky
našich technických vášní.
přírodní nelyrika
na stvolech rostlin povadlých,
v korytech řek vyschlých
pod kůží zvěře lesní,
domácí i městské
skrývá se v podobách proměnlivých,
v různých skupenstvích
i teplotách tělesných,
stárne spolu s námi.
mluvím k ní do větru,
má slova význam v poryvech ztrácí,
právě tehdy když mračna stahují vodu
do svých obrovitých břich,
vysoká chladící věž
vypouští páru,
a chystá se ke spadu
nakyslého deště.
ústy záchodové mísy
vyplazuje na mne svůj
dlouhatánský jazyk
a tak jako věrný pes
olizuje mé okulené koule
a mou vztyčenou tyč
zabořenou do jádra bytového
v poschodí pátém.
jsem zklamán,
ona je nic
a já její vše,
co ve své podstatě
může kdy vlastnit.
tyčím se a slintám,
skáču po jedné noze
hlavou dolů
a patami vzhůru,
protože vím,
že nikdy
vážně nikdy
to nedám
a
pro žádnou
takovou jako je ona
nenapíšu tu opravdovou
přírodní lyriku….
hra s paní Zuzanou
stará dřevěná chatrč,
pár kroků od ní prudký sráz
z půdních trámů ometám prach
hledám místo na provaz.
dnes bude to zřejmě hra lehká
paní Zuzana v posteli čeká,
svázaná do kozelce
nahotu kryje jí flanelová deka.
ometám prach a přemýšlím
chvílemi trošinku váhám,
paní Zuzana zůstává přece jen povolná
všem mým neobvyklým pokusům i snahám.
možná, že rozvážu kozelec,
jen, co přestanu ometat prach,
skloním se k jejím nohám,
olížu špínu na tlapkách.
očichám třesoucí se mladé tělo
ve všech rovinách i záhybech,
skončím jistě, až ucítím
na tvářích horký dech.
dlaně své pevně spojíme,
z toho nedalekého srázu skočíme spolu,
patolog později uzavře naši hru
na deskách dvou sousedících pitevních stolů.
paní Irena má nové spodní prádlo
někde mezi opičími škleby
indických slonů,
na zdech růžových,
v stránkách trhacích kalendářů
prošlých
svou dobou trvanlivosti,
tudíž nekonzumních,
konzumně pojatých
v časech své platnosti
jsi lechtán paprsky
jediné
pohasínající žárovky
osvětlující tuto místnost.
v pocitu tepla
z jejího žáru
tulíš se k peřině
propocené,
s fleky nočních
polucí nesplněných tužeb
tvých
i tužeb
těch před tebou,
jiných,
neznámých
navrácených zpět.
hlavu znaveně
pokládáš na polštář,
uvězněn
v sanatoriu nemilosrdných bratří,
co oděni jsou
v zástěrách řeznických,
vyzbrojení noži v rukou,
a krev jejich zločinů
závislých
na paralelách nestálých změn
do podlah pokojů
i roštů krematorních
se vsakuje. 1.
paní Irena
má nové spodní prádlo,
její žluté kalhotky
prosvítají
přes pracovní plášť
a ty ukojen
pohledem na tu krásu
v těchto místech nevídanou
usínáš
krátce před smrtí…….