Básně I

 

Proč ze mě nikdy nebude umělec

Hrát špatnou muziku?
To radši žádnou,
Skládat básně nebásně?
To radši si jednu plácnout,
Malovat jen čmáranice?
Raději nakrmit popelnice,
Je jen jeden Chopin, jedna Polednice…

Všichni skládají,
Většina naštěstí jen potají,
Do šuplíku,do trezoru,
Dle (ne)známých vzorů...

Když 3x řekneš - publikuj,
Pak teprve řeknu - dobře,
Budu TAKY umělec,
Zatvářím se moudře,
Pohoním svojí důležitost,
Polovím laně mladé,
Stanu se hvězdnou ikonou,
V divadle ztěžklou oponou.

Vždycky tu bude někdo lepší,
Kdo talent má a dar větší,
Já však budu bezpochyby,
Dělat gramatické chyby,
Bořit koncepty zastydlé,
Pro povrcháře,
Mysli povadlé.

Kdo číst mezi řádky umí,
Ten mi jistě porozumí,
Pro vás kypřím takhle zem,
Semínka vkládám do myslí,
Pro ostatní nepochopen,
Takhle stojím nad časem…

Celý život se snažit můžu,
A i když nalezl jsem můzu,
Až po smrti umělcům pšenka kvete,
Je mi jedno nepochopení,
neboť -

Až tělo pozře pec,

Tím stane se ze mě (uznávaný) umělec…
 

 

 

 

O TOM

O tom jak se věci mají,
Na každé větvi, každé stráni,
Si vrabci všichni štěbetají,
Prý jasné je to - k pousmání,
A co že lidem VIDĚT brání?

Zeptejte se nejdřív sebe,
V čem lze spatřit Velkolepé NEBE,
V čem spatřujete to své Nebe,
Kde útočiště přijímáte,
Do čeho svůj Život dá(vá)te,
Jaké brýle po(u)žíváte,

To vše - zahodit se musí,
Myšlenky - co pěkné je i co se hnusí,
Nehodnotit - jen se umět dívat,
- naslouchat,
Srdce nechat zpívat

Pak začlenit se,
Do rytmu Bytí,
Novou krev - třeba Krista, Buddhy - do žil nechat vlíti,
Jejich očima se dívat,
Se světem píseň lidství zpívat…a,
Vše do sebe zapadá,
A mě vlastně napadá,
Že věděl jsem to - cítil kdesi v nitru,
Však teď žiji to,
Zodpovědný za myšlenky, slova, činy,
S úsměvem - bez pocitů viny,
Kráčím světem uvolněný,
Třeba Anděl - třeba Ďábel - to se neví,
Však naplněný životem až po okraj a
Ještě výš a ještě dál,
Možná žebrák - určitě však Král,
Tohle si ptáci štěbetaj,
SLYŠÍŠ?
(- to Kosmický je bál)
 

 

 

 

Tajemství

Jako mladí - skrýváme se v davu,
Halíme se do klanů - klamů hávu,
Poznamenaní nevědomostí - výchovou - ne-vinností,
Zapomínáme - i z nás zbudou sotva kosti,

Jsme páni-dámy světa,
Bez zodpovědností činů svých,
Než dostaneme přes prsty,
Pak spadne závoj - k Pravdě předvoj,

„já trpím!“
Zatím skrze sebe na svět hledím,
Já,já,já - a rodina,
Jen sem vidí ten co všechno prožívá,

Jak padají závoje - když začnem hledat neměnné,
Svět je jaksi širší, větší radostnější,
Tož přidáme do kroku,
A odtrhnem se od bloků…

To tajemství - to oč tu běží,
Ty schody - cesta, ba i cíl,
To co říkali vždy blázni,moudří,
Ta známá radost - mysli mír,
Na dosah je právě TADY,
Právě TEĎ a k prožití…

Jen svolit k tomu co a jak jest,
- náhle námi projede jak blesk,
Co vždycky tu bylo, je a bude,
Co pozbývá hranic světů, vesmírů, lidí,
A jeden náhle VIDÍ...

Dokonalost v běhu věcí,
PROČ a jak - i proč se věří,
Není otázek - jen oceán,
Není obrázek - jen jeden chrám,
Není já a není ty - jen JEDINÝ,
Není dobro, není zlo - jen věčné narozeniny.

 

 

 

 

Smíření

Ten večer v autě,
Otevřel jsem dveře,
Předtím zeptal jsem se,
Zda mám,
Neboť už nezavřu je po otevření,
Zpět cesty prostě není.

Pak zaplnila jsi mi hlavu,
V srdci zpustila se stavidla,
Vše sladké, dokonalé bylo,
Jako ze švestek povidla.

V tom stavu žádná jiná šanci nemá,
City tečou jedním směrem,
I v měsících odloučení,
souznění protékalo perem.

Zkoušky jak z amerického filmu,
Hrají i na dálku svojí hymnu,
Já byl si vším tak jistý,
Vyžral jsem si trny z misky.

„neviděl jsem tě věky“
Leze jak z chlupaté deky,
Komu však dát po tlamě,
Když leskne se máslo na hlavě…

Roky bez dětí a s nima,
Ne vyspání,prach a dřina,
Vztahu nepřidají,
Spíše uberou,
Přesměrují světla,
Energie leklá…

Druhý začátek, pak i třetí,
V plotě díry po hřebíkách,
Když na hlavu domy sletí,
Utápím se v polemikách.

Život není jenom o pěkných chvílích,
Jsou tu zkoušky, znamení,
Kdo chce rozvoj, musí jíti,
Přes trny a kamení.

Cestou potká slovo, myšlenku i můzu,
Ta přenese ho přes tu hrůzu,
Přes hřbitovní kamení,
I bludiček mámení.

Někdy objeví se minulost,
Ty nevíš jak a nevíš proč,
Pokud předá vše, co předat má,
Popostrčí lenost k cíli,
Pak splnila úkol svůj,
Únor bílý, pole sílí…

Možná uslyším nebe zpívat,
Nebo meluzíny kvílení,
Důležité jej jít krok za krokem dál,
To je moje smíření…

 

 

 

 

Intuiční vhledy

Zbožňuji intuiční vhledy,
Návraty do minulosti,
Kde urážliví nešetřili svou i cizí krví,
Při ochraně své cti paví,
Vždy císaři oddaní ,
V plné zbroji,
S Gejšami.

Pak potkám staré známé tváře,
Již bez barvy bílé, kimona.
Poznám je dle stejné záře,
Co jim z očí vyvěrá,
Dříve měli v zadu zavázaný uzel,
Prsty rozezněli šamizen,
Byl to prostě jejich úděl,
Nikdo nebyl ošizen.

Tanec, zpěv i ikebana,
Pobavit vždy měla pána,
Chválit ho, atmosféru tvořit,
Na svém ony mohli stavět umu,
Rozeznít srdce v krásném dómu,
Jen stavět, nikdy nebořit,
Miluji tuto dobu -
Přítomnost umění, umění tvořit.

Ten odkaz rudých rtů a stuhy,
Ještě dneska potěší,
Tyto nesplacené dluhy,
Hluboké rýhy, bolestí sousoší.

Jen půl roku žíti s Dannem,
Ty staré vzorce zažité,
Být milencem i pánem,
Dneska už je přežité.

Děje se to a dít bude,
Když kape na sníh z oka rudé,
Až nastane další doba,
Kdy podobné přítomnost mi dodá,
Už nebude tu žádná zloba,
Jen otřeme se kouskem pláště,
Signál z oka do oka,
A co je nad slunce jisté,
Už navždy zmizí archaické,
Do dne a do roka.