Básně
XXX
Každé ráno
si maže chleba
pomazánkovým máslem
a sype si ho pažitkou.
Kouše a hledí na ubrus,
počítá okvětní lístky
natištěným kopretinám.
Už dávno ví, kolik jich je,
ale co kdyby přece jen uvadly
a odebraly jí s každým lístkem
třeba rok?
Už se neptá, má-li, či nemá rád,
jen kdyby ji Bůh měl rád
a nechal ji tu ještě
do dalšího jara,
do rozkvetlých luk.
Chlapi v bílých košilích
Chlapi v bílých košilích
jako sekáči karpatských luk
s pohledem ostrým
stejně jejich kosy
rozříznou svět
aby vypadla z jeskyně
pravěká soška
druhá Venuše
Třetí, pátá, stá Venuše
vycházejí pod jejich dohledem
do posečených trav
A pak už si dělají
co chtějí
XXX
Ženy obtížené všemi muži,
které měly,
rozkrájely veliký meloun
a každá na nebe pověsila
červený sladký půlměsíc,
planetu jenom pro sebe.
Rozkvetlá růže?
To jizví se kůže
Jeden fakticky hloupý pád
probudil mě z polovičatosti
Šeptl mi úkosem
Kdo tvou duši hostí?
Klepala jsem se a brečela
ze zájmu a účasti druhých
Tělo mi krvácelo
jejich strach, jejich cit
Zevnitř mě ždímal
abych se začala
vnímat celá
žena
svým okolím
propojena
Jak jsou kořínky rostlin
Tak se bytost
otvírá
Vyrvaná samostatná kytka
nic než umírá
I jizva mě sceluje
I jizva mě
miluje
XXX
Listí se chvěje na stromech,
než ho podzim strhá.
Od topolu k bříze
zdá se být dálka.
Syn sleduje dravce,
pro kořist se vrhá.
Myslíš,
že bude válka?
Dřívkem do tmy
Kreslil mi zapáleným dřívkem
do tmy
červené obrazce.
Vypsal mi svůj příběh,
závrať mihotání.
Pak ho zavolali rodiče domů.
Kreslila jsem dřívkem
do tmy
a poprvé si přitom četla
sama sebe.
V ordinaci
Pan Procházka mi nosí mandarinku.
Vždycky jednu
vytáhne odkudsi
při odchodu.
Pro příchod,
nebo jen…
pro setinu vteřiny,
kdy tichne uvnitř křik,
než se znovu pohnou víčka,
než hlasivky hlesnou
dík.
XXX
Máš mě vepsanou do svých vrásek,
těžko se z tebe vymaním.
Ač snažíš se hledět si jiných krásek,
stále v tvém hlase zním.
Nevím, jestli chci ti zůstat,
budu si chybět – vzdálená.
Zíváš, cosi pobrukuješ
a do ohně házíš polena.
Ty dobře víš,
že celá jsem se ti nedala.
Vůní kouře ve vlasech
poznám se, kdybych se hledala.
XXX
Přišla ke mně
a dívala se
na fotky po zdech.
To jsi fotila?
Blablabla
Ne, to jsem nechtěla.
Oči visí
na fotce,
i když odešla.
Na fotce toho,
o koho tak stála.
Její oči a on
A kroky, které přicházejí
bez těla
Zrcadlo
Všechny světy světa
odráží i skrývá
V nehybnosti bezhlasé
tryská síla živá
Co se stalo?
Úplné ticho
zůstalo mezi námi.
I kdybychom si zasadili
ty nejkrutější rány,
kdybychom volali
Jsem tu – kde jsi ty?
a řvali z plných plic,
nebylo by slyšet nic.
Úplné ticho
zůstalo mezi námi.
Jen mlčky se dotknout
třeba mého rukávu,
jen toho drobného vyšívání…
Co ti brání?
XXX
Není to jen pocit.
Celý svět se nahne
a zatarasí cestu
od tebe ke mně,
když se dovrší bolístky,
které jsi tak zlehka tepal
do napnutých míst mého těla.
Teď už se ke mně nedostaneš.
Ani já k tobě,
kdybych snad chtěla.
Sevřeni křečí.
Jen co se tělo prokrví
pohne se ladně,
tak ladně,
jako by dýchalo
z úst do úst
s jabloní.
XXX
Jdu večerním městem
se svými stíny.
Jdu polem
vrostlá do stínu jediného.
A doma pod peřinou,
když odhodím svou zbroj,
stávám se sobě stínem,
který hledá
svůj světelný zdroj.
Polabí v únoru
Jen topoly černají
v mnohobílém bílu
a vydechují do oblohy šeď.
Zvuk varhan zavřený v kostele,
venku skoro ticho
a já.
Jen sníh skřípe
pod černou botou,
která rázuje tak bděle.
Vzdech zavřený v těle.
Být pořád za dámu?
Vezmu si pořádnou kudlu
a zakrojím šlachovitej steak.
Nač být pořád za dámu,
když se na ni zrovna necítím.
Mužným mužům
tím na mužnosti neuberu
a ti ostatní
se aspoň vybarví.