Básničky

 

RÁNO (2002)
 
Komu je přáno
Jít ranní mlhou
Tomu je dáno
Tykat si s duhou
A my dva ztracení
Od rosy zmáčení
Sbíráme korálky
Cizího nadšení
 
 
 
 
CO BYCH JEŠTĚ CHTĚL
 
Chtěl bych být tulákem 
Hledajícím krásu
Ospalou ještěrkou 
Na kameni času
Majestátním dravcem
Křižujícím nebe
Klečícím prosebníkem
Vzývajícím tebe
V řece vidět moře
Slyšet racky zpívat
Obejmout tě v pase
Na zázrak se dívat
 
 
 
 
RŮŽE
 
Kreslím růži
Černou tuší
Černou tuší
Na tvou kůži
 
 
 
 
ELASTICKÁ KOČKA
 
děravé jsou koše z proutí
vyzdvižené po provaze
do okna, kde kočka škrábe 
černou tlapkou po podlaze
 
jedna z jemných chvilek pro mě
s cigaretou, bez emocí
uklidnění, dotek ohně
zkoušky z jistot už i v noci
 
radost – snad, že do sebe vidím
mluvme ale o něžnosti
o skle oroseném jíním
hlavně žádné intimnosti
 
 
 
 
ČAS
 
Tehdy jak jsme chytli poslední vlak
I jindy, když nám ten vlak ujel
Čas kolem nás běžel
Měl barvu stařičkého nádraží
 
Pár kroků vedlo k otevřeným dveřím
Pár do cestiček v rozorané pláni
Do skonání
Času dost
 
Taky tam stál most
My po něm přešli
Courali se chvíli beze slov
A pak…
- kolik máme času? – 
I když vlaků jelo zatím dost
 
To jen jak se stromy
Kymácely ve větru
Hodiny na kostele odbíjely
Tak se černá kočka
Po nás vyjeveně koukla
 
 
 
 
***
škodolibá radost zmaru
kterou si v sobě občas najdeme
filtr z cigarety v zaťaté pěsti
volá do světa
že prý zemřeme
 
že zbyde popel
vítr ho sfoukne
řekl ten blázen s živou vodou
ne každý futrál slibuje housle
 
snad si přec zahrajem
i kdyby zem zůstala hluchá
rej nabízí
nekonečné hody
ku potěše leckterého hladového ucha
 
 
 
 
 
DALEKO
 
seděla na břehu
s rukama nahoře
poslouchala racky
hleděla na moře
 
svět se zavlnil
čas se zastavil
moře se vzedmulo
nikdo nepromluvil
 
klidně seděla
vítr ji osušil
snila o životě
nikdo nic netušil
 
tma se ztratila
přišlo svítání
zvolna se vztyčila
vzala den do dlaní
 
 
 
 
HISTORIE JEDNOHO ARTEFAKTU
 
kdysi jsem přišel po cestě
a mlčel na všechny strany
to jenom vítr ševelil
po nebi kroužily snad vrány
 
to možná radost jiskřila
a neprodala duši smutku
potichu k tomu zpívala
činila milosrdných skutků
 
kdysi jsem nechtěl umírat
a nosit kabát vypálený z hlíny
i tak si pro mě nikdo nepřišel
mezi vrány, hodiny a stíny
 
kdysi jsem přišel po cestě
mlčel na všechny strany
zem právě spala po dešti
a já objevil všechny brány
 
 
 
 
VNITŘNÍ DIALOG
 
na noci je krásný, že je černá
a den je bílý jako sníh
nejlepší holka nikdy není věrná
obličej má plný hnědých pih
 
tak stojím sám minuty letí
přece jen bych už radši spal
a hvězdy, co jsou jako smetí
s sebou do postele vzal
 
na čarovným ostrově, kde přenocují ptáci
bývá možná chladno, kdo ví
já už po pár metrech stopu ztrácím
aniž se to vůbec kdo doví
 
nenacházím zbytky loňských sněhů
a postavu světce postrádám
nechutná mi jíst a hledám něhu
které velkou váhu přikládám
 
neslyšel tu nikdo moji píseň
co za srdce mě popadá
zahnala mi už nejednu tíseň
Slunce vyjde, když ho požádá
 
kratochvíle ve slunečním městě
dlouho trvá, než se unavíš
probudí tě něžná sprcha deště
vzpomínky se nikdy nezbavíš
 
neprotestuj, když ti tulák skočí
na ulici rovnou do náruče
zahlídnul už zdálky tvoje oči
poznal, že ti srdce ještě tluče
 
ve starým svetru s vypáraným okem
prohlásím každou pózu za svatou
abych vysvětlil proč stojím bokem
abych nestál k lidem záplatou
 
najdu si tě vždycky mezi řádky
přesně tam, kde bych tě najít měl
noc je sice dlouhá, ale den je krátký
na to, abych tě tam zapomněl
 
 
 
 
KOČKY NA ŘÍPU (2002)
 
kočky na Řípu
draci na nebi
dětské sny
a nějaké to psí zaštěkání
slunce ti zlatí vlasy
lehni si do trávy
zavři oči
a čekej
na nejtišší zašeptání
 
 
 
 
KAŽDÝ JE DOMA (2003)
 
každý je doma
kdo doma bývá
i ten, co nikdy
po sobě 
na chodbě 
nezhasíná
 
na sklonku odpoledne
přišla ta hodina
doma jsou důchodci
i horní
čtyřčlenná 
rodina
 
na schodech dupot
z venku jdou něčí děti
a děda z přízemí
pak půjde
vynést smetí
 
paní Veselá
denně zalévá kytky
z druhého patra
voda kape
na lidi, auta
na sanitky
 
každý je doma
kdo doma bývá
na plotně
večeře
venku se zatím stmívá 
 
a já ve spěchu
na nádraží
překročím kocoura
na zápraží 
 
 
 
 
PASTÝŘSKÁ (2003)
 
v hodině dvanácté
pod věží kostela
seděla panenka
do dlaní slzela
 
seděla nešťastná 
na svatým kopečku
opodál na louce 
spatřila ovečku
 
ovečka běžela
k malému beránku
zvon k tomu vyťukal
dvanácte červánků
 
pastýř pak píšťalkou
čaroval zvesela
potěšil panenku
pod věží kostela
 
 
 
 
TENTOKRÁT
 
Tentokrát necháme zdi 
bez nápisů
stejně
jakmile projdeme
zrudnou
nebo zezelenají
 
až projede tramvaj
s modrým jiskřením
spustíme ohňostroj
 
kouzlo okamžiku
které tvoří večerní noblesu
oblékne nám atributy milosti
 
ty budeš mít róbu
z příštích krásných snů
já ponesu korouhev naděje
 
že všechno
co dnes večer potkáme
pomaluje oblohu
štětcem přítulnosti
 
a ten jeden polibek
ten to všechno spustí
 
 
 
 
PRAŽSKÉ REMINISCENCE (Pražská)
 
Před Masaryčkou projel funebrák
Snědá ženská mě stáhla o cigárko
Kdo ví, třeba dopadnu zrovna tak
A budu žebrat před kavárnou Arco 
 
Jeden totiž neví, co se přihodí
Dneska si hovíš, zítra žereš hlínu
Neštěstí prý po horách nechodí
Sleduje, kdo má za nehtama špínu
 
Z mlhy se vynořují obrysy
Přízračný Don Quiotte vymetá kouty
Za rohem kocour číhá na krysy
Má smůlu, my už nejsme hloupí
 
Pijeme levný víno v Rumunský
V malinkým zrádným suterénním šenku
Trháme ideály na cucky
A neřešíme, co se děje venku
 
Tam zatím revoluce blátivá
Milenci tajou jako sněhuláci
Půlnoc je klidně tiše pohřbívá
A hrobník přitom nemá žádnou práci
 
Poslední tramvaj jede s rachotem
Nasává opozdilce od refýží
Napijem se než skončíme za plotem
Tak přidej, protože se to blíží
 
 
 
 
RANNÍ (2011)
 
Sotva tušená vzducholoď
Rozprostírá ranní mlhu
My do ní jako o závod
Sypeme slova
Která nám jdou k duhu
 
Slova o bytí a milování
O velkém třesku bez čekání
 
A jak tak ladně plynou tvými ústy
Mlha je ještě pěkně zhustí
 
Takže na pastvu po rozednění
Vyběhne vše co je i není
 
 
 
 
+++
Hned po pár vteřinách
Ztrácím tě v peřinách
 
Mám trochu pod kůží
Snad trny od růží
 
Rozcuchanou hlavou
Myšlenky mi plavou
 
Jako bych to tušil
To mi život ušil
 
 
 
 
+++
 
Zkouším verše milostné
Očekávám milost? Ne!
Chybí totiž odvaha
Říct ti: Svleč se do naha!
A to je dost zásadní
Tak snad možná
Za pár dní…
 
 
 
 
+++
 
Opice často loví v noci
Kočka přichází domů z rána
V noci vždycky voníš po ovoci
A ráno koukáš jako vrána
 
 
 
 
DIVOKÝCH DIVIZEN HROZEN
ze Slunce paprsku zrozen
rozdává záblesky do krajiny
než zahalí ji temné stíny...
 
 
 
 
SNĚHOBÍLÁ VLOČKA
Urousaná kočka
Kdo zimu chtěl se dočkal
Kdo léto, ten si počká
 
 
 
 
PRASTARÁ PÍSEŇ
havraních křídel
všem, kteří odešli
zítřku, co přijde
větru, ať zavane
ještěrce schované
Slunci, když vyjde…
 
 
 
 
JEDNODUŠE
z hloubi duše
radost kluše
blátem
chytne-li tě
okamžitě
obalí tě
zlatem
 
 
 
 
KDYŽ SVĚTLA NARÁZ ZHASNOU
Noc udělá se čistou, krásnou
Miliony kolibříků na obloze
povozí se na Malém i Velkém voze
Ty z Býka skrz bílé sněhové vločky
Na Pegasu tryskem neomylně 
letíš do souhvězdí Kočky… 
 
 
 
 
OD SOUMRAKU DO ÚSVITU
Miluji tě v duše skrytu
A po ranním kuropění
Se to asi těžko změní
 
světlo padá na víčka
už jsi nahá celičká
jako hravý doplněk
vchází oknem úplněk
tělo barvy svíce
netřeba slov více
 
 
 
 
PO VEČEŘI DOJDE I NA SNÍDANI
má milá, nepočkám do svítání
čas dávání je i časem braní 
ohně když spolu tančí v dlani...
 
 
 
 
KDYŽ ZE SEBE SMYJEŠ NOČNÍ VŮNI
Oči přestanou být temnou tůní
Chytnou jiskrou a zapálí den
Jahodová ústa provoní ho ovocem…
 
 
 
 
UMÍ BÝT NĚŽNÝ
jako prsa mladý holky
peří sovy sněžný
zlaťák pro štěstí do tobolky
přitom jsou slova tak běžný...
 
 
 
 
MÁM RADŠI BLUES NEŽ ROKENROL
Myju si ruce voňavým jarem
Od stínů všech těch špatnejch škol
Kde jsme zametali hárem
 
Ještě umím slova Let It Be
Krapet zmordovanej časem
Zase už bych měl vědět svý
S maličko nakřáplým hlasem
 
Tak ještě dál si letět létem
I když běh zlehka přechází v klus
Sice trochu podělaným světem
Ale pořád s tím svým stejným blues
 
 
 
 
NARODIL JSEM SE PRO TANEC S VICHREM
Zemřu snad v klidné vesmírné hlubině
Krajina ubíhá nesmírně rychle
Stařičké vzdušné hydře na klíně
 
Svou sílu cítím v jejím měkkém dechu
V hukotu vodopádu konejšivých slov
Z nebeských výšin spočinu naráz v mechu
Ticho lesa mě něžně skryje pod příkrov…
 
 
 
 
NEBÝT SOBĚ OTROKEM
jen králem
zázrak čekat
přitom smrdět málem
Boha hledat očima
a slovy
může se to podařit
však kdo ví
 
Soudit
ale sám si nepřát kata
po rukou chodit
když zatlačí pata
neloven
být stále tím, kdo loví
může se to podařit 
však kdo ví
 
Snášet bolehlavy
chladných nocí chvění
s chutí hodovat i tam
kde jídlo není
umotat pro sebe
příběh snový
může se to podařit
však kdo ví… 
 
 
 
 
V NEKONEČNÉ VÁLCE SE SPLÍNY
Šeptám si o světle a tmě se stíny
Bílou tváří natočenou ke světu
O černou hraju ruskou ruletu
 
Čas stojí, přesto cítím chvění
Lhostejno, zda je skutečné, či není
V nezměrné jednotě protikladů
Jsou strachy z neznáma pro parádu…
 
 
 
 
TVÁŘ V ZRCADLE TI DÁVÁ JISTOTU
že ještě můžeš pohlédnout i na zem
odběhnout od plotny až k plotu
vypláznout jazyk na svět 
jako nejžhavější blázen
 
Mokrý hadr na hlavě je znamení
že máš možnost vidět protiklady
mžourat do Slunce i chroupat kamení
potom si to zkusit v hlavě
zase srovnat dohromady
 
 
 
 
ZÍTRA SE VĚCI STANOU
 
Zítra už nebudu mít strach
nebudu dál mlhou nad propastí
snesu se k zemi jako hvězdný prach
vyhnu se všem lupičům a pastím
 
Vstanu jako Fénix z popelnice
takto se potřetí narodím
rozsvítím se světlem Večernice
na zem budu vrhat jiný stín
 
Uvidíš mě jako plamen zářit
budu cesta za tmu projetá
mořský racek, zjevení ve Snáři
v hodinách ručička staletá
 
Pod hladinou řeky skrytá melodie
velkým třeskem vyklepaný drahokam
hrot blesku ani slovo už mě nezabije
odejdu, jen budu-li chtít sám…