Próza

 
 

Modlitba za jednoho chlapce a jednu dívku (sbírka Trnité růží)

 
Alfréd vběhl do soupravy metra doslova na poslední chvíli. A patrně udělal dobře, neboť tak nadobro utekl šéfovi místního policejního sboru a mohl se nerušeně vydat vstříc své nové lásce. Ano, ta dívka, co seděla ve vedlejší soupravě metra, se vyznačovala značnou pohledností. A byl by hřích ji neoslovit, tedy až souprava metra zastaví na jedné z příštích zastávek. „Pokud ta dívka vystoupí, učiním tak také, a pokud mne odmítne, rozhodně neodmítnu já ji. A pokud mou nabídku k bližšímu seznámení ona dotyčná přijme hned napoprvé, budu tím nejšťastnějším člověkem na světě, na celé téhle zeměkouli.“
 
Takto Alfréd smýšlel a bylo navýsost jasné, že mu dané myšlenkové vize jen stěží někdo rozmluví, o zadýchaném šéfovi místního policejního sboru, co zavčas nestačil naskočit do soupravy metra, nemluvě. Alfréd má zkrátka ve všem jasno: nikdo mu nebude diktovat, jak má naložit se svým budoucím životem a nikdo mu rovněž nebude mluvit do jeho citů. A Alfréd to klidně vykřičí do celého širého světa, na celou zeměkouli, pokud to bude zapotřebí, jak je právě šťasten, že zase nalezl svobodu a má od odvodů klid, a že ve vedlejší soupravě metra se nachází jeho tajná láska, která ještě nemá potuchy o tom, že něčí tajnou láskou je. Ale až se tu radostnou zprávu, přímo z Alfrédových úst, ona dívka dozví, dozajista bude v sedmém nebi, neboť to tak již bývá, že když se jeden druhému vyzná z citů, tak je ten druhý v sedmém nebi, a ten první posléze jakbysmet. A to pak platí napořád, na celý dlouhý pozemský čas a ten samý čas pak má platnost i v dimenzi posmrtné, neboť tam život dále pokračuje, tudíž navazuje na ten pozemský a to v rámci zdokonalování vědění, protože vědění je pokaždé zapotřebí.
 
A zapotřebí je taktéž oné lásky. Ano, bez ní jakýkoliv život nemá pražádný smysl. Zkrátka když život není naplněn onou láskou, považuje se za absurdnost. Co naplat, že lásky někdy i bolí. Leč Alfréd je skálopevně přesvědčen, že tato nová láska ho určitě bolet nebude. Co určitě, v žádném případě ho nebude bolet! Alfréd totiž ledacos vydrží a pro svou novou lásku je ochotný i hory překonávat a jít za ní třeba i světa kraj.
 
Nyní však krátce z opačného úhlu pohledu: co je to vlastně ta nenávist? To je jedno velké vleklé čiré zlo… Ne, ne, od tohoto je lepší držet se dále! DÁLE! DÁÁÁLE!
 
Ale Alfréd tento případ nebude, ten Annu Neznalovou pojme za svou životní lásku a později i za svoji choť! To jméno Alfréda zkrátka nyní napadlo a pro tuto chvíli si ho nenechá nikým rozmluvit, dokud se mu ta překrásná dívka z vedlejší soupravy metra sama osobně nepředstaví. A ať už pak řekne jakékoli jméno, tak Alfréd ho pojme za to nejkrásnější na světě.
 
A vida, přišla tu řeč na krásu. Ano, na světě je mnoho krásného, jen ono krásno umět najít a nabrat do dlaní a ty poté přiložit k srdci. Vedle životních lásek jsou krásné například takové květiny: omamně a především překrásně voní a jsou dokonce schopny i leccos provonět: například pramínky vlasů vaší milované lásky.
 
„Tak ještě absolvuji tento tunel a za ním už se bude skvět stanice jménem Ráj,“ namlouval si při svém fantazírování Alfréd. „Ach ano, Ráj, RÁJ, RÁJ! Jak nádherně to slovíčko zní.“
 
Leč náhle ono nenávistné zlo si nenechalo dlouze poroučet a udeřilo směsicí pum a bomb.
 
„A tak sbohem má neznámá, Anno Neznalová, snad se v tom posmrtném Ráji, pokud existuje, spolu shledáme, o jednu nebeskou stanici dále.“ 
 
 
 
 
 
 

O dívce a jednom vánočním zázraku (City Means IV. - Město plné názorů)

 
 
Vilemína Kánská se probudila do dalšího deštivého dne. Jak smutné, pomyslela si. Copak toto jsou nějaké Vánoce? Leč i kdyby napadl sníh, nezahojilo by to bolavé rány. Proč ses k ní jen zachoval tak nemile, osude? Co ti provedla ta počestná žena, jež všechny živé milovala a měla srdce na rozdávání? A ty jsi za to podrobil té nejtěžší možné životní zkoušce v podobě zhoubné nemoci, jíž nedobrovolně podlehla. Ne, ta žena si nezasloužila takto zemřít!
 
Pozítří má přijít Ježíšek s dárky a Vilemína ví, že ona bude obdarována vrchovatou měrou, neboť se celý rok chovala slušně a počestně, leč ten nejcennější dar jí přesto pod stromečkem bude scházeti.
 
„Nemysli si, dítě, mně tvá maminka rovněž chybí, avšak koho si Pánbůh vezme k sobě tam nahoru, toho již mezi živé nevrátí,“ pravil takto otec chlácholivě ke své dceři, když ta se na posteli rozplakala.
 
„Ona se ale musí vrátit, chybí mi!“ vzpouzela se Vilemína a celá podrážděna otcovým výrokem se vymanila z jeho náruče. Nemarnila drahocenný čas, rychle se ustrojila a z rodinného sídla následně kvapně zamířila k místu, na němž se nacházel symbolický pomníček. „Ani nevíš, jak se mi po tobě stýská, kéž bys tu byla s námi,“ začala k němu Vilemína takto promlouvati a přitom si otírala slzy, jež jí stékaly po tvářích.
 
„Opět proléváš své srdce za mrtvé, Vilemínko? Zbytečně se namáháš, ta už se nikdy nevrátí.“
 
Jmenovaná se ohlédla. Spatřila tam stát ženu nevábného vzhledu. Nejednalo se o nikoho jiného nežli o Šárku Pleskotovou, podivínku, která již několik dlouhých let sama přežívala na Věstomínské samotě.
 
„Neoplakávej mrtvé, Vilemínko, marníš tím jen čas. Jednou beztak tvé tělo opustí tento svět a ty se tak na vlastní oči přesvědčíš, že tvůj život byl jen kratičkou nesmyslnou hříčkou.“
 
Vilemíně tato slova způsobovala novou bolest. Jak ji momentálně bylo zatěžko u srdce, to se slovy vůbec nedalo popsati. „Nechte mě všichni na pokoji!“ vykřikla vzdorovitě. „Už nechci dál žít, to raději skočím z nejbližšího útesu přímo rovnou do moře!“
 
Kdyby to tak slyšel Vilemínin otec, to by dozajista trnul strachem, ne tak ale Šárka, které to naopak přišlo nesmírně zábavné. „Tak hodně zdaru a ať se ti v ukončování života poštěstí!“ zvolala za Vilemínou notně pobaveně.
 
Netrvalo to dlouho a Vilemína dospěla na dané místo. Ponejprv se rozhlédla kolem sebe, zdali ji někdo nesledoval, a když se ujistila, že se tu nachází zcela sama samotinká, rozhodla se jednat. „Tak dobrá, napočítám do deseti a poté skočím,“ ujišťovala se nahlas.
 
Snad to byl démon z temných hlubin či přímo sám ďábel, kdo život mladé slečny pokoušel, ona však vůči oběma pánům temnoty byla povolná, to když zavřela oči a po vyslovení posledního z čísel se z útesu skutečně vrhla střemhlav dolů.
 
K překvapení Vilemíny však nenásledoval žádný tvrdý dopad, nýbrž pád jakoby do měkkých peřin. A když znovu otevřela oči, spatřila velice prazvláštní bytost, jak ji drží v náručí a mile se na ni usmívá.
 
„To je Nebe?“ otázala se zmámeně Vilemína.
 
„Nikoliv, stále jsi přítomna za planetě Zemi,“ odvětila mile žena připomínající anděla.
 
„Ale jak to, vždyť přece musím být mrtvá. Pád z takové výšky bych sotva přežila jen pouhým zázrakem,“ odmítala něčemu takovému uvěřit Vilemína.
 
„Pokud si nejsi zcela jistá, rozhlédni se pozorně kolem sebe.“
 
Žena Vilemínu opatrně usměrnila na zem, aby ta si důkladně mohla prohlédnouti prostředí, jenž se kolem ní rozprostíralo. Skutečně vše poznávala: moře, útes, skaliska, jen onu záhadnou bytost viděla vůbec poprvé v životě.
 
„Nemusíš se mne báti, Vilemíno, rozhodně ti nehodlám ublížiti, naopak ti nabízím pomocnou ruku. Moc dobře vím, proč jsi se rozhodla ukončit svůj život, mám pochopení pro tvoje trápení. Doneslo se mi, jak moc ti chybí tvá zesnulá maminka.“
 
„Tys ji snad znala?“
 
„Ano, tvá maminka je přítomna v Nebi, kde rozdává lásku dalším zesnulým jedincům,“ odpověděla překvapené Vilemíně takto žena.
 
„Mně a otci hrozně moc chybí, kéž by se mohla navrátit mezi nás živé!“ pronesla s nadějí v hlase Vilemína.
 
„Myslím že by to bylo možné, avšak musela bys pro to sama něco šlechetného učiniti,“ podotkla žena, načež Vilemíně předala krabičku, v níž po odklopení víčka nalezla přívěšek ve tvaru srdce. „Pokud tuto ojedinělost předáš někomu, kdo ji z celého srdce nejvíce potřebuje, můžeš si pak něco přát a ono přání se ti ihned vyplní.“
 
Vilemína s vděčností od ženy přijala onen vzácný dar a uschovala jej do kapsy své sukně.
 
„Přeji ti do další fáze života jen to pěkné a nezapomeň: ten končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit.“
 
S těmito slovy se žena s Vilemínou rozloučila a po moři se vydala neznámo kam. Dotyčná se znovu utvrdila v tom, že se nejednalo o žádný přelud, když si uvědomila, že její srdce normálně tepe a jedno druhé se nachází v oné krabičce, jíž opětovně nahmatala v kapse své sukně.
 
Vilemína se tedy vydala, plná dojmů, nazpět k domovu. Když pak míjela pomníček věnovaný své zesnulé mamince, znovu se rozhodla u něj chvilenku posečkat.
 
„Tak ses přeci jen rozhodla na tomto světě zůstat? Jak zbabělé.“ Ten hlas opět nenáležel nikomu jinému nežli Šárce Pleskotové.
 
„Život končí pouze tehdy, když člověku schází víra v něco opravdového věřit,“ zopakovala Vilemína tezi oné tajemné ženy. Zároveň s tím si cosi podstatného uvědomila.
 
„Co je to? Proč mi to dáváš?“
 
„Myslím že to upotřebíš mnohem více nežli já,“ zastávala Vilemína názor. Původně ono srdce hodlala věnovati své zesnulé mamince a položit jej na pomníček, nakonec však usoudila, že rovněž Šárce by mohlo přinést tolik potřebné štěstí v životě, kdyby jej přijala za své.
 
To se pak děly věci. V momentě, kdy Šárka srdce sevřela v dlaních, ji celou ozářilo a ona byla náhle ta tam.
 
Vilemínu ten úkaz polekal, než však stačila vydat hlásku, promluvil k ní onen již dobře známý hlas: „Ničeho se neobávej, Vilemíno, Šárka je v dobrých rukou. Nyní však již pospíchej domů a chystej se na vánoční oslavy. Tvůj tatínek tě postrádá.“
 
Onen hlas opětovně náležel ženě připomínající anděla. Vilemína ji spatřila nad pomníčkem své zesnulé maminky. Žena se na ni usmála a pokynula na pozdrav. Poté zase zmizela. Vilemína tedy zanechala panikaření, dala na prosbu oné tajemné a vydala se k domovu, plná dojmů z předvánočního dne.
 
Konečně nastal Štědrý den, den kdy se lidem vyplňují jejich nejtajnější sny a přání. Již bylo prostřeno ke sváteční večeři, když tu zazněl venkovní zvonek.
 
„Kdo to jen může v tuto dobu být?“ zpozorněl Vilemínin otec, načež vstal od stolu a vydal se k venkovním dveřím. Doslova oněměl, když je otevřel, neboť tam spatřil postávati onu dobře známou postavu. „Patricie, panebože, jsi to opravdu ty?“
 
„Ano, Petře, byla jsem navrácena nazpět do života.“
 
„Ale jak to… totiž…,“ nenacházel pro to Petr kloudné vysvětlení.
 
„Za to se sluší poděkovat naší Vilemínce, tak moc truchlila, až se to doneslo nahoru do Nebe, kde světelná bytost požehnala mému návratu k vám na Zem.“
 
Petr nadále nenacházel slov, tak moc ho příchod jeho zesnulé ženy zaskočil.
 
„Maminko!“ vykřikla samou radostí naopak Vilemína, když ji zahlédla v živé podobě, načež se dlouze nerozmýšlela a rozeběhla se za ní.
 
„Vilemínko moje, ani nevíš jak moc jsi mi po ty tři roky chyběla,“ objala svoji jedinou dceru Patricie.
 
„Viď že tu s námi zůstaneš již napořád?“ tiskla se ke své mamince Vilemína, jak nejvíce to šlo.
 
„To víš že ano, dceruško,“ nebránila se Patricie onomu objetí.
 
Překvapení onoho Štědrého dne nebrala konců, ještě tu byl přítomen jeden host…
 
„Šárko, to je ale milé překvapení!“
 
Skutečně se jednalo o Šárku Pleskotovou, zdála se být však zcela vyměněná. Obnošené oblečení vyměnila za jedno příjemné sváteční, obličej jí, na rozdíl od předchozích let, zářil štěstím a pryč byla i doba, kdy jmenovaná druhé strašila vidinami předčasného skonu. Naopak nyní nešetřila pozitivy a dobrou náladu.
 
„Děkuji ti, Vilemínko, za druhou životní šanci, jíž jsi mi poskytla a vykoupila tak z osidel věčné trpitelky. To vše způsobilo ono srdce, jež jsi mi s láskou darovala.“
 
Šárka neměla Vilemíně za zlé, že ta se stále objímá se svojí maminkou, když k ní promlouvala. Vždyť tak dlouho se matka s dcerou neviděly a tolik si toho spolu potřebovaly říci. Poté již zbývalo jediné: odebrat se nazpět do domu a usadit se ke štědrovečerní hostině, po níž rozdávání darů od srdce nastane. A mít srdce na správném místě, to je zázrak a dar k nezaplacení!
 
 
 
 
 

 

Markova horror story

 
Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
 
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem. 
 
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
 
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
 
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
 
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
 
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“
 
„Radši si ani netroufám hádat,“ zajíkl se Mark a dál celý nesvůj zahlížel na někoho, kdo snad přímo pocházel ze samotného záhrobí.
 
„Ne? Tak to by sis s něčím takovým honem měl pospíšit,“ nabádal už dostatečně vystrašeného Marka tajemný příchozí, celý oděný do černého. A náhle už to neplatilo, neboť tu před Markem postával v námořnickém a pravá ruka se mu prohýbala pod tíhou sekery. A Mark ten pozměněný výjev okamžitě poznal. Tak se přeci divákům prezentoval hlavní záporný hrdina jeho předchozího hororového počinu!
 
„Co ode mě vlastně chceš?“ odvážil se znovu zeptat Mark, tentokrát ovšem pouze šeptem.
 
„Co myslíš?“ bavil se tajemný příchozí i nadále Markovým tápáním.
 
„Já to vážně netuším.“
 
„Ne? Tak já ti to tedy povím: právě v tvých rukou leží osud lidí žijících na jednom ze čtyř japonských ostrovů.“
 
„Co… co prosím?“ zakoktal zmateně Mark.
 
„Slyšel jsi dobře, právě jsem do tvých rukou vložil jistý milionový počet lidských osudů. Toho by sis jako filmový režisér snad měl považovat, nemyslíš?“ dušoval se tajemný příchozí a aby Markovi dokázal, že svá slova míní vážně, byl takovým „dobrákem od kosti“, že mu jednoho takového kostlivce ihned předvedl. Ten Markovi okamžitě připomněl hlavního záporného hrdinu z jeho úplně prvního hororového počinu.
 
„Ale… ale já…“ koktal znovu Mark. „Já přece lidem nechci ubližovat… chci říct, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížil… všechno to, co točím, to jsou jenom filmy! To vše v nich je jenom jako!“
 
„Hmm, vážně?“ A onen tajemný příchozí, co se stále prezentoval jako kostlivec, se tomu teď nepříčetně skřehotavě ,od srdce´zachechtal. „Ostatně nemáš příliš mnoho času na rozmyšlenou,“ dodal o něco vážněji, „ona katastrofa je mnou naplánována již na tento příští týden. A ve vší počestné upřímnosti mezi námi řečeno, ještě se na tom leccos dá změnit. Přesněji řečeno TY to můžeš změnit!“
 
„Já? A… a to jak jako?“
 
„Je to prosté: zkrátka nedopusť, aby to, co jsi právě ve střižně dotvořil, spatřilo světlo světla, a já výjimečně opustím od toho, od čeho bych jako Osud jinak neopustil.“
 
Markovi po zádech (a i po jiných částech těla) začal přejíždět mráz, to když se tajemný příchozí opět  uvolil pozměnit vizáž a ctěnému panu režisérovi předvedl, jak dokonale zná jeho dočasnou filmařinu.
 
„To víš, jako Osud si jinak velice a rád libuji v neštěstích druhých,“ začal tajemný příchozí líčit ledabyle ležérně. „Je totiž převelice nudné dokola pozorovat přešťastné tváře usměvavých rodin, jak někde v parku nebo jen tak u vody bezstarostně tráví jedno letní sluneční odpoledne za druhým.“
 
Mark se již byl nucen štípnout do nosu, aby se ujistil, zda-li se mu tohle všechno pouze nezdá, a s překvapením sobě vlastním zjistil, že to zabolelo.
 
„Ovšem tentokrát mě k jisté benevolenci vede ona čirá skutečnost, že kdesi v Japonsku přebývá  Takeši Uguma, pětiletý chlapec nadaný velice výjimečným talentem. A i Osud, tedy já, si lidstvo potřebuje také nějak šetrně získávat na svou stranu,“ pokračoval tajemný příchozí v tom samém rozpoložení.
„To… to zajisté ano,“ zadrmolil Mark, aniž si uvědomoval, co vlastně říká.
 
„No ty už si zajisté nějak poradíš a jsem si jist, že mou nabídkou dozajista nepohrdneš. Vždyť co by za takové privilegium jinak dali jiní, třeba ti, co se den co den činí v charitě a bojují za lepší zítřky?“
 
A aby se Markovi o daném návrhu lépe přemýšlelo, projevil mu tajemný příchozí jednu ze svých  posledních „benevolencí“ v podobě proměny poslední. Pak k němu přistoupil, políbil ho na čelo a hned nato zmizel.
 
Mark okamžitě padl do mdlob. Když přišel k sobě, zjistil, že leží na podlaze a že ho nesnesitelně pobolívá hlava. „Takže to byl jen sen?“ namlouval si zpočátku.
 
I tak ho ale brzy nato přepadl stihomam a následně potřeba zaběhnout do studia a všemu tam s okamžitou platností říci STOP. Ono totiž je jinak tuze nemilé, když vaši mysl od probuzení provází hlásek, jako kolovrátek dokola jí našeptávající, že to, čeho jste se stal za snění svědkem, bylo míněno naopak zcela vážně!
„NE! ANI NÁHODOU! ZBLÁZNIL SES? BYZNYS JE BYZNYS!“ seřval Marka dle očekávání producent, jehož záhy v tom samém napodobil i co-producent. Jen Mark se k oběma pánům tentokrát výjimečně nepřidal, neboť aby něčím takovým jako řev obšťastnil i sám sebe, to už mu přišlo dostatečně ponižující.
 
Jenže toho ponížení se Markovi Kingovi beztak dostalo vrchovatě, ačkoliv ho z toho, co se následný týden na jednom ze čtyř japonských ostrovů událo, nikdo přímo neobvinil.
 
A zatímco se katastrofou zmítaná země a celý okolní svět začaly shánět po rouškách, nosítkách a lékařském personálu, Mark stál před svým vlastním zásadním životním rozhodnutím: co dál se svým životem.
 
Mark King se nakonec rozhodl nadobro opustit meku všech filmařských mek, až doposud svůj kmenový Hollywood, a odstěhoval se z rušné Ameriky do mnohem klidnější Evropy. Tam si za našetřené peníze ve francouzské Paříži otevřel trafiku přímo pod Vítězným obloukem a den co den se pod ním modlil, aby alespoň jistý Takeši Uguma, který jako zázrakem danou katastrofu skutečně přežil, světu něco plnohodnotného přinesl, když něčeho takového sám Mark King nebyl schopen. Jak šlechetné, slušelo by se dodat samotným závěrem, leč jeden zachráněný život jen stěží dokáže nahradit ty, co již nikdo vzkřísit nedokáže.
 
 
 
 
 
 
 

Pekelná jízda

 
Ti dva spolu ještě nikdy nehovořili. A právě proto se možná měli sejít v jednom kupé, aby to napravili. Každý z těch dvou v něm seděl na jeho opačné straně, avšak ani to nebránilo pohledům.
 
„Vím, o co ti jde, děvuško, ale mě nepřechytračíš,“ mumlal si pro sebe ani ne dvacetiletý mladík, ustavičně se sklánějící nad jakousi vizitkou, o níž byl skálopevně přesvědčen, že by ji nutně chtěl vlastnit úplně každý. „Padesát milionů rublů, no kdo by takové částce odolal? Neznám takového blázna, ten by zcela opačně snad jednal pouze v rámci vlastního nerozumu.“
 
„Jsi blázen, pokud do toho krutého mrazu skutečně hodláš jít,“ promlouvala sama k sobě ani ne devatenáctiletá slečna. „A to jen kvůli takové ubohosti, jakou jsou peníze. Kam jsi jen dal rozum?“
 
Odpradávna se traduje, že protiklady se přitahují. Bude tomu tak i nyní? Ani ne dvacetiletý černovlasý mladík právě ukončil povinnou vojenskou službu, kde okusil vše možné, tedy i to špatné, a tudíž si nyní užíval zcela nově nabyté svobody. Načež ani ne devatenáctiletá blondýnka opodál již hodnou dobu mlčky posedává u okna a v jejích očích jako by se skvěl neukojitelný hlad s někým si popovídat.
 
A zase nastal ten moment, kdy se dva páry očí spolu střetly. Ony hnědé náležely ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi Viktorovi, kdežto ty pomněnkově modré zase ani ne devatenáctileté blondýnce Anně. Opět protiklady! Tak jestlipak konečně ona pomyslná jiskra přeskočí?
 
A že by skutečně? Anna se již nevydržela dívat z okna a vstala. A vskutku, její kroky pozvolna směřovaly na opačnou stranu kupé, tedy do míst, kde byl přítomen Viktor! Leč ten, jakmile si Anniny opatrné chůze povšiml, zareagoval zcela jinak, než jak by se na člověka bažícího po konverzaci slušelo: rychle z aktovky vytáhl objemnou knihu a začal předstírat, že si v ní čte, přičemž vizitku použil jako záložku. A ani Anna nakonec neprojevila zájem o bližší seznámení.
 
Takže nakonec že by ty pohledy vážně nic neznamenaly?
 
„Alexej Romanov, že?“ vyšlo přeci jen z Anniných úst. To již postávala přede dveřmi, jimiž by se jinak dostala do dalšího kupé, leč něco takového zjevně neměla v plánu.
 
Tak nakonec že by přeci jen ona pomyslná jiskra přeskočila? Avšak pozor! To jméno… tak se Viktor přece nejmenoval! A navíc, jako by si toho Anna sama byla dobře vědoma.
 
A pak se to stalo. Viktor knihu odložil a rovněž vstal. K následnému kýženému hovoru došlo, leč ani zdaleka nepřipomínal vrkání dvou zamilovaných hrdliček.
 
„Odkud znáš to jméno, děvuško? Kdo ti o něm pověděl?“ naléhal Viktor, aniž by se Anny předem zeptal… třeba na její jméno.
 
„Proč hned tak zhurta, malčiku, nebylo by slušností se nejdříve představit?“ odhodlala se to Anna tedy… nějak šetrně napravit.
 
„Tobě abych se já představoval? To tak a v nestřežené chvíli se zmocníš tohohle.“ A Viktor si vizitku honem sunul do pravé kapsy kalhot.
 
„A k čemu by mi byl ten tvůj šek smrti?“ oponovala Anna.
 
Tahle děvuška je určitě jedním ze špehů, kterých je tenhle vlak plný, dospěl Viktor k bleskovému závěru. Právě včas, neboť vlak začal zpomalovat, a to pro ani ne dvacetiletého černovlasého mladíka symbolizovalo jediné: jeho konečná stanice se kvapem blíží!
 
„Ne, nechoď! PROSÍM NECHOĎ!“ naléhala Anna.
 
„Co to děláš?! TAK PUSŤ MĚ SAKRA! POTŘEBUJU TADY VYSTOUPIT!“ vzepřel se Viktor Anniným dlaním a rázným krokem se přes celé kupé vydal ke dveřím.
 
Anna si povzdechla. Věděla, že prohrála!
 
Avšak bylo tomu tak doopravdy?
 
Viktor ke dveřím dorazil přesně v momentě, kdy vlak zastavil. Ale co to? Dveře odmítaly poslušnost a ne a ne se Viktorovi otevřít. Ten do nich mohl bušit pěstmi, lomcovat klikou jak jen uznal za vhodné, avšak úplně zbytečně. A když se pak dveře ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi samy od sebe otevřely, vlak se již rozjížděl. Viktor věděl, že mu zbývá poslední.
 
Byl připraven vyskočit, když v tom ho čísi ruce vtáhly nazpět.
 
„COŽE?! ZASE TY?!“
 
„ANO! JÁ!“
 
„NE, PUSŤ MĚ! JÁ MUSÍM…“
 
Jenže to už vlak nabral rychlost a dveře se znovu zabouchly. Viktor si s nimi zase mohl pohrávat, jak jen chtěl, a nepochodil.
 
„Právě jsem přišel o svoji životní výhru,“ lamentoval Viktor, když své úsilí nadobro vzdal a žalem se sesunul na zem.
 
„Kdepak, je tomu přesně naopak, právě jsi vyhrál svůj život zpátky,“ oponovala Anna, načež s úlevou zaujala místo vedle Viktora.
 
A dva páry očí se spolu opětovně střetly.
 
„Cožpak jsou v životě důležité jen peníze?“ řekla pak Anna.
 
„A co má větší hodnotu? Láska snad?“ poznamenal Viktor.
 
„A společně s ní možná ještě nějaké to vzájemné porozumění navíc?“
 
Toto však již vyslovil kdosi třetí.
 
„Alexej Romanov, jméno mé,“ představil se zavalitý muž.
 
„On s vámi nikam nepůjde!“ A Anna byla rázem zase na nohou.
 
„Ale půjde, velice rád se mnou půjde, že, mladíku?“ mínil Alexej Romanov.
 
A jako by vše bylo zase jinak, jako by vlak náhle jednal pod taktovkou právě příchozího, neboť začal zpomalovat a následně pozměnil směr a začal se vracet nazpátek. 
 
„Mě nepřelstíte,“ vysmíval se Alexej Romanov komusi neznámému, když ho znenadání pohltily plameny, jako by právě bylo požádáno o samovznícení. „Ani tohle na mě neplatí!“ dodal si potřebné kuráže, když jeho tělo ustálo svíjení v bolestivých křečích, jak se ho kdosi snažil zmocnit. „TOHLE BUDE MŮJ VÍTĚZNÝ MAČ!“ nadouval se pýchou, když ani obepínající lana nedokázala udolat robustní postavu a vší silou ji strhnout k zemi.
 
Anna s Viktorem tak byli svědky ryze hororového představení, jemuž ani jeden z nich nedokázal správně porozuměl. I když… ani ne devatenáctiletá modrooká blondýnka možná tušila, o co se tu kdosi snažil.
 
Leč to již vlak dospěl na místo, na němž předtím stůj co stůj ani ne dvacetiletý černovlasý mladík původně hodlal vystoupit.
 
„Tak prosím, Viktore, račte,“ vyzval ho Alexej Romanov v chladném klidu.
 
Anna by zajisté i tentokrát rázně zakročila, to by však nesměla býti zbavena jak hlasu tak možností pohybu. Bohužel ani Viktor si sám nedokázal pomoci, samotný pohled Alexeje Romanova zjevně disponoval těmi nejmagičtějšími hypnotizujícími účinky, které nic nedokázalo zlomit. A jak opětovně znázorňovaly tiky v jeho černých očích, tak kdosi o to velmi moc stál.
 
Zdálo se, že Alexej Romanov má vyhráno, že jej již nic nedokáže zastavit a že i další oběť tohoto robustního zavalitého muže nadobro skončí v útrobách zasněžené Sibiře, kde nevyzpytatelné počasí nebere ohled na lidské požadavky a kde je příroda sama svým vlastním pánem.
 
A přeci Alexej Romanov vzápětí na vlastní kůži zakusil, jaké to je, když někdo člověka navenek ovládá, avšak opomine přitom to nejdůležitější: jeho nitro.
A tak nakonec zvítězila láska – ano, to nefalšované slovíčko překypující obehraným klišé, kýčem!
 
A přeci jen to nebylo tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát, pouze si stačilo uvědomit vlastní skryté city a neviditelná pouta, co svazovala Annu, povolila. A pak jeden polibek na tvář – určený ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi – dokonal své.
 
A tak nakonec přeci jen jeden člověk vlak opustil! Alexej Romanov z něj v té chvíli, kdy se rty  něžně dotkly tváře, doslova vylétl a to přímo do nehostinné Sibiře překypující sněhem a mrazem.  Podlá moc Alexeje Romanova tak možná nadobro ztratila svou sílu, svou magickou moc, o čemž leccos i vypověděly dveře, které se znovu zabouchly a odmítly muže vpustit dovnitř, jakož i samotný vlak, co se opětovně rozjel.
 
A tak dobro jednou výjimečně pokořilo zlo!
 
A tak dobro jednou výjimečně…
 
Výjimečně dobro…
 
Dobro pokořilo…
 
Zlo!
 
 
 
 
 
 

Osudný telefonát

 
Ten legendární rozhovor plný nevole neměl nastat. Anebo snad raději ano? Pro pozdější dobro či naopak zlo věci?
 
To bylo tak. Jednoho červencového pondělí Tobias Frank vytočil příslušné číslo a na druhém konci telefonní linky to zvedla operátorka.
 
„Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s panem Hankem Lambertem?“ oznámil do sluchátka Tobias Frank a rovněž se i představil.
 
„Zkusím vás přepojit,“ dostalo se mu od operátorky odpovědi. A pak, po několika tónech z elektronicky zdeformované Elišky, se konečně ozval ten povědomý hlas.
 
„Tady Hank Lambert, kdo volá?“
 
„Dobrý den, pane Lamberte, tady je Tobias Frank. Kdysi jsem vám zasílal jistý rukopis a rád bych věděl, jak se to s ním má.“
 
„Aha, to byla ta Jana Mátoženka, že ano?“ svitlo okamžitě nakladateli, o co patrně kráčí.
 
„Nikoli, pane, ten název přesně zněl: Jana, žena máty,“ dovolil si Hanka Lamberta poopravit Tobias Frank.
 
„Ach ano, pardon, zajisté,“ pokusil se o omluvu nakladatel, „nicméně či dokonce víceméně vás bohužel zklamu, ale pro naše nakladatelství tento počin není adekvátní.“
 
„Aha?“ Tím dal Tobias Frank jasně najevo údiv, i tak se ho ale okamžitě snažil zamaskovat tím, že se následně zeptal: „A co konkrétního vás k tomuto kroku vedlo?“
 
„Co konkrétního?“ Následovala kratičká odmlka a pak Hank Lambert do sluchátka uvedl: „To vaše dílo je přehnaně poetické…“
 
„Přehnaně poetické?“ nevydržel to Tobias Frank a tak nechal údivy zcela volně se projevit.
 
„Vlastně nikoliv poetické, nýbrž přímo patetické,“ poopravil ho Hank Lambert, načež se u něj poprvé projevily výrazné známky podrážděnosti.“
 
„Cože, patetické?!“ přestal zapírat skryté vášně také Tobias Frank.
 
„Prostě tam chybí pořádné napětí, drama, thriller, horor a tak podobně!“ zanadával si už regulérně Hank Lambert.
 
„Cože?! Napětí, drama, horor…?!“
 
„Jo, tohle všechno, ksakru!“ řval už do sluchátka doslova Hank Lambert.
 
„Moment, moment, a co daná poetika jako taková? To že mé postavy k sobě nakonec najdou cestu a usmíří se…“
 
„To nikoho neza…!“
 
„Jak to že nezajímá?! Jak by asi bylo přímo vám, kdyby vás někdo napadl a následně vyvraždil celou vaši rodinu, co?!“ To už byste si na mě takhle nevys…!“
 
„CO SI TO DOVOLUJETE?! JEN POČKEJTE, AŽ SI ZJISTÍM VAŠI ADRESU, TO BUDETE LITOVAT, ŽE JSTE SE VŮBEC KDY NARODIL!“
 
A pak to v sluchátku zapraskalo a Tobias Frank věděl, že spor prohrál.
 
Ale bylo tomu skutečně tak?
 
Po týdnu si Tobias Frank a Hank Lambert měli opět tu čest spolu vyměňovat názory. A to dokonce přímo osobně! Že by se tedy přeci jen naplnila nakladatelova závěrečná výhrůžka?
 
Bylo to trošičku jinak. Vyhrožujícím byl tentokrát Tobias Frank a nikoli Hank Lambert ho poctil svou návštěvou, jak mu posledně sliboval, nýbrž tomu bylo naopak.
 
„Tak jak se ti to líbí, nakladatelíčku, máš tu pohodlí?“
 
„Uhmmm.“
 
„Rozumím, ještě by to chtělo trochu utáhnout.“
 
„Uhm.“
 
„Ano, teď je to ono!“
 
Takto nyní probíhal rozhovor mezi Hankem Lambertem a Tobiasem Frankem, přičemž hostitel se zmítal na židli a host si lebedil v jeho svazování.
 
„Ale cožpak ta tvá současná póza nic nevypovídá o dané poetice, nakladatelíčku?“ bavil se na účet týden starého hovoru Tobias Frank. „Už lituješ toho, že ses vůbec kdy narodil, co?“ přidal k tomu úlisný úšklebek. „To víš, já rozhodně nečekal a zjistil si tvoji adresu, jak jsi radil,“ pokračoval ve výsměchu. „A že bych toho naopak já zalitoval?“ naznačil pomyslné hloubání. „To ani náhodou!“ dospěl k závěru.
 
Ozval se pláč, ten však nepatřil Hanku Lambertovi, nýbrž jeho ratolestem.
 
„Á, dětičky by se zřejmě rády chtěly vykoupat, jestli se nemýlím?!“ zpozorněl Tobias Frank, když to z koupelny zaslechl. „Nebojte, taťka už kvapem běží za vámi a připraví vám mydlinky!“ zvolal z obývacího pokoje, odkud se pouze daly spatřit dvě dětské hlavičky trčící z vany, náležící pětiletému chlapci a šestileté dívce, neboť obývací pokoj s koupelnou přímo sousedil a dveře do ní byly otevřeny. „No dobrá, tak v této činnosti ještě posečkáme a půjdeme se pídit po jiných klenotech tohoto honosného sídla.
 
Tobias Frank, k úlevě Hanka Lamberta, do koupelny naštěstí pouze nahlédl a hned nato začal slídit po obývacím pokoji.
 
„Ó, co to nevidím, že by přímo sám velký Tolkien?!“
 
A rázem se celá trilogie věnovaná Středozemí z paperbackového vydání jakoby po otočení kouzelného prstýnku proměnila v jedno zcela nové salátové.
 
„Tak copak tu máme za další chutné pokrmy?“ rozhodl se Tobias Frank pokračovat ve vymetání vitríny, v níž se nacházela literatura. „Ó, Mistr a Markétka od Bulgakova!“ A také toto rozsáhlé veledílo vzalo za své a to doslova list po listu. „No jo, mistře, hned je vidět, s kým své ženě zahýbáš. S Markétou! To si bulvár, panečku, pošmákne, až se to dozví. Tenhle chod tvou ženušku, nakladatelíčku, asi příliš nepotěší.“
 
Právě tohle poslední zmíněné Tobiase Franka přimělo zanechat literárních čistek a položit konkrétní smysluplnou otázku: „Kde máš vlastně ženu? Kdepak ta vězí?“
 
V očích Hanka Lamberta se teď dal spatřit nepopsatelný panický strach. Jako by už nešlo o ono dříve tolik diskutabilní drama a ani o thriller, ale už rovnou o onen regulérní HOROR.
 
„No však já si ji najdu i bez tebe, neboj,“ šokoval Tobias Frank touto novou hláškou a jejím samolibým podáním. „Vypočítávej dané menu nabídky se mnou: v obýváku jsi ty a ty tvé literární braky, v koupelně se tetelí tvé dvě ratolesti, v kuchyni nanejvýš tak akorát ten můj páreček krys, co jsem ti přinesl jako takový menší předkrm na uvítanou, takže to znamená, že ten dezert se zřejmě ukrývá… Ano, ložnice ještě neodhalila své skryté plody moře!“ zahulákal doslova.
 
Ta, stejně jako koupelna, taktéž přímo sousedila s obývacím pokojem, na rozdíl od ní však do ložnice dveře byly zavřené, což se ale co nevidět mělo změnit.
„Tak se tam hned podíváme, co říkáš? Konzervy by neměly zůstat dlouho zavřené, to se pak kazí a už to není ono.“
 
Tobias Frank poté, co toto vyslovil, věděl, že si to bude pamatovat nadosmrti. Po otevření dveří a následném vstupu do ložnice to totiž byl právě on, kdo zažil pravý nepopsatelný šok. Daný objev předčil všechna očekávání. To, co se na jedné z postelí vyjímalo, nebyl člověk, nýbrž jen pouhé jeho torzo. Dotyčná neměla ani ruce ani nohy a celá byla oděná do černého.
 
„Kdo… kdo jste, madam?“ osmělil se Tobias Frank přeci jen zeptat.
 
„Mariana Lambertová, Hankova manželka,“ odvětila žena poměrně vyrovnaně.
 
„Váš… váš pan manžel mi do telefonu vyčetl, že mé dílo na něho působilo až příliš poeticky,“ začal Tobias Frank říkat, co mu zrovna přišlo na jazyk. Tak moc ho ten „netradiční lidský objev“ dále udivoval a zároveň i nepopsatelně skličoval. Jako by i Tobias Frank právě zažíval onen regulérní HOROR.
 
„Snažím se o to, abych svému Hankovi a dětem připomínala stále tu atraktivní brunetu, jak tomu bylo dříve, a to, pokud možno, po všech stránkách,“ vyložila si to žena po svém, pohodila hlavou a ložnicí se okamžitě počaly linout vražedné omamné kombinace jahod, lesních plodů, leknínů a na padesát jiných vůní.
 
„A také… také mi váš muž vyčetl, že to mé dílo postrádá napětí a drama,“ pokračoval v trýznivém hovoru Tobias Frank a div že málem neomdlel, jak ho ta netradiční směs vůní začala bít do nosu a také do očí.
 
„Mohu vás ujistit, že život po mém boku je o jednom velkém dobrodružství,“ přenesla žena význam daných slov opět na svou osobu a očima tentokrát dala okázale najevo, jak něco takového jako soužití musí být obzvláště dosti složité po boku někoho, kdo nevlastní ani ruce ani nohy, nýbrž jen pouhý trup.
 
To už na Tobiase Franka bylo přespříliš, doslova z posledních sil se vzchopil a ložnici a následně i dům opustil, sotva se přitom držel na nohou. A div, že se mu to vůbec povedlo, tak moc se mu třásly ruce, když se snažil otevírat venkovní branku, přičemž měl dojem, že snad na místě sám vypustí duši.
 
Již nikdy se pak Tobias Frank do toho domu neodvážil navracet a již nikdy se nikoho z osazenstva domu nepokoušel kontaktovat: pro dobro či naopak zlo věci?
 
 
 
 
 
 

Tragédie jednoho pianisty a dvou spiklenců

 
Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativním zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
 
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
 
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své.
 
„Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
 
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil.
 
„Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
 
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.
 
Správce hotelu Karlovo počínání dle očekávání nepotěšilo. Jak jinak. „Moula jeden, dělá mi tu před hosty šašky,“ utrousil nepřítomně na jeho adresu.
„Tak se ho jednoduše zbavíme.“ To se ke svému choti zezadu nenápadně přikradla jeho o mnoho let mladší snoubenka a „láskyplně“ se mu ovinula kolem krku, jako by na její slova již došlo. „Dnes to rozhodně nebylo poprvé, co nám tu pan Braun takto divoce vyskakoval ze židle. Válka sice nadobro skončila, to ale neznamená, že by měla jejím spárům uniknout jedna z jejích posledních obětí.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, vím to. U místní smetánky není místo jen tak pro někoho, obzvlášť pro takové ubohé kytaristy, mezi něž náš pan Braun patří.“
 
Význam slova válka pro jedny znamená utrpení, kdežto druhým přináší prospěch – tak už to prostě bývá. Nyní se tedy oním trpitelem měl stát pianista Karel a oněmi prospěcháři měli být uzákoněni správce hotelu Hubert a jeho snoubenka Gerta.
 
Karel dospěl na odpočívadlo ve druhém patře a vrávoravě vpadl do svého pronajatého pokoje. Z daného podlého hovoru nezaznamenal byť sebemenší zlomeček.
 
Karel se stále nedokázal uklidnit: plakal, ječel, nadával. A vše to vydatně podporovala otevřená flaška rumu, kterou hodlal po zbytek večera pojmouti za svou společnici. Jako by Karel snad zkoušel divadelní hru, jíž rozuměl jen on sám. Jenže on na divadelní hru v těchto okamžicích neměl sebemenší pomyšlení.
 
„Otrávíme ho stylově,“ dušovala se Gerta. Do skleničky s vodou právě přimíchávala jed a „pomyslně“ z ní ochutnávala.
 
„A co ho rovnou oběsit? Lanko si rozhodně dlouho poroučeti nedá,“ mínil po svém laškovně Hubert. A sám si to ihned „pomyslně“ vyzkoušel.
 
„Jedno hezky po druhém,“ rozhodla Gerta. „Nanečisto“ si se svým drahým přiťukla na zdraví, on si se svou milou „nanečisto“ zase otestoval oprátku na krku.
 
Leč pasti nečíhají pouze v lidských myslích, jsou ukryty i mimo ně.
 
A tak letmý podlý průvan předčasně dokonal své a nikoliv původní zájmy jednoho podlého páru. Jed i lanko si tak z jeho úhlu pohledu vybraly své „neprávoplatné“ oběti.
 
Co to ale Karlovi bylo platné, když vedle oprátek a jedů se i alkohol zjevil jako další podlý zlý démon.
 
A tak další tři oběti Paní Smrti byly vykoupeny ze Země a usměrněny do zcela jiných dimenzí. Do dimenzí, o nichž lidé, stále přetrvávající na této planetě Zemi, jen donekonečna spekulují a vedou nekonečné vyčerpávající, vleklé spory.
 
 
 
 
 
 

O dvou pozemských a dvou andělských bytostech

 
Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.
 
Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.
 
Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.
 
Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.
 
Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.
 
„Mohu si přisednouti? Děkuji.“
 
Albert byl tak pohroužený do svého trápení, že mu ušlo, že na lavičku vedle něj usedl cizí muž menší postavy, oděn do slušivého gala. Mohlo mu být tak okolo šedesáti.
 
„Copak vás trápí, vážený?“ nedalo to muži nezeptati se Alberta. Z jeho strany to ovšem nevyznělo nijak vlezle nýbrž vlídně. „Ludvík Anděl, jméno mé,“ představil se.
 
Alberta to přimělo zvednouti hlavu. „Albert… Albert Nosek,“ uvedl i on své jméno a nakonec přijal i stisk ruky.
 
„Těší mě, Alberte,“ pokračoval v načatém seznamovacím hovoru Ludvík. „Povíte mi, co je příčinou vašeho aktuálního smutnění? Třeba bych pro vaše trápení našel pochopení.“
 
Albert zpočátku váhal, zdali má o svých problémech muži referovat, přeci jen ho viděl vůbec poprvé v životě a tudíž ho neznal, čím více mu však hleděl do očí, tím jako by se stával povolnější.
 
„Přijměte můj hluboký obdiv, jak se vše snažíte statečně zvládat,“ ocenil následně Ludvík, že se mu byl Albert ochoten svěřiti ohledně svého trápení, načež si vzal i on slovo: „Rád bych vám však připomněl, že život každého obyčejného smrtelníka čas od času provází dílčí smůla. Proto zamrzí, když takový člověk jako vy, Alberte, právě pomýšlí na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon. To by Kláru a Evžena hluboce zamrzelo.“
 
„Moment, jak víte, že jsem právě myslel na sebevraždu? A odkud znáte mé rodiče?“ udivila Alberta aktuální mužova výpověď. Náhle začal pochybovat o tom, že se Ludvík s ním setkal zcela náhodně. „Kým jste doopravdy, Ludvíku?“ zeptal se dotyčného podezřívavě.
 
„Opravdu to chcete vědět?“
 
„Ano, opravdu o to stojím.“
 
Filip nestačil žasnout, čeho se právě stával svědkem. Ještě nikdy předtím v životě nic podobného neměl možnost spatřiti. Kde se vzala tu se vzala bílá křídla, jež Ludvíkovi nečekaně narostla a on se vznesl kousíček nad zem.
 
„Tak již víte, kdo vás to poctil návštěvou?“ zeptal se Ludvík poté, co se zase snesl vedle Alberta nazpět na lavičku a křídla byla ta tam.
 
„Vy… vy jste opravdový anděl?“ zeptal se překvapený Albert, načež mu došlo ještě jedno podstatné: s největší pravděpodobností byl svědkem onoho monumentálního výstupu pouze on sám, neboť nikdo z kolemjdoucích (a že jich nebylo málo!) neprojevil jako on známky údivu.
 
„Ano, a ne ledajaký, jsem přímo váš osobní strážný, proto mne máte možnost vidět osobně pouze vy a nikdo jiný,“ ohromil Ludvík opětovně Alberta a nerušeně pokračoval: „A nerad vás vidím smutného, proto bych byl velice rád, kdybyste získal nazpátek své ztracené štěstí.“
 
„Vy byste mi byl ochoten pomoci?“
 
„Co bych to jinak byl za anděla,“ opáčil dobrácky Ludvík, načež Alberta přiměl k ostražitosti.
 
A vskutku, netrvalo to ani minutu a na nedalekou zastávku dospěla autobusová linka s pořadovým číslem sedm. Albert, jakmile ono číslo zmerčil, si uvědomil ono magické spojení: sedmička znamená přeci štěstí! To však nebylo vše, Albertovu pozornost rovněž upoutala zajímavá reklama, jež se skvěla na daném autobuse, ohraničena právě andělskými křídly! Lákala zájemce na práci v jedné vyhlášené počítačové firmě. Albert ani na chvíli nezapochyboval o tom, že právě tato zjištění by mohla býti pro jeho budoucí život klíčová. Albert si proto ihned onen kontakt z autobusu poznamenal do diáře.
 
„Jste opravdu velice vnímavý pozorovatel, Alberte,“ pochválil svého pozemského svěřence Ludvík, načež se šel pozdravit se svojí andělskou kolegyní Hedvikou. Ta na cestě doprovázela plavovlasou ženu, jež s ní právě vystoupila z oné sedmičkové autobusové linky. Na rozdíl od Ludvíka Hedvice bylo okolo dvaceti let. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy a oděna byla do květované sukně. Albert onoho druhého anděla neměl možnost viděti, zato onu její pozemskou svěřenkyni ano. Jeho srdce se naplno rozbušilo, když se rozhodla usadit se na lavičce přímo vedle něj.
 
„Promiňte, máte tu volno?“ chtěla se ujistit plavovláska.
 
„Prosím,“ svolil bez protestů Albert.
 
Zpočátku tam oba dva mlčky vedle sebe posedávali a občas si vyměnili nějaký ten nesmělý pohled. A tak jejich strážní andělé byli nuceni nápomocně zasáhnouti.
 
„Co kdybyste si zkusila s oním mužem popovídat?“ vyzvala plavovlásku Hedvika.
 
„Myslíte? Vždyť ho ani pořádně neznám,“ obávala se oné výzvy.
 
„To tak pokaždé na počátku bývá,“ nacházela Hedvika pro svoji svěřenkyni pochopení, „nicméně nikdy není pozdě na navazování nových známostí.“
 
„Dobrá, když tak soudíte…“
 
„Co prosím?“ zpozorněl Albert.
 
„Ne, nic, jen… jen jsem se vám chtěla představit. Jmenuji se Alice.“
 
„Ach tak, těší mě, Albert.“
 
Oba si podali ruce na seznámení.
 
A opět nastala menší pauza v započaté konverzaci, kdy opětovně na pomoc přispěchali strážní andělé. Avšak nijak je to neobtěžovalo, přeci tu byli od toho, aby svým pozemským svěřencům vyhověli, kdykoliv bylo zapotřebí.
 
„Nestyďte se a otevřete se ohledně svého vlastního trápení zde přítomné Alici,“ nabádal Alberta Ludvík.
 
„Nestyďte se a pokračujte v započaté konverzaci s Albertem,“ domlouvala Alici Hedvika.
 
Oba se oněmi radami tedy začali řídit. První, kdo se ujal slova, byl Albert. Rozpovídal se o své lásce Marii, jež se s ním nečekaně rozešla kvůli malicherné maličkosti a rovněž neopomenul zmínit, že v nejbližších dnech možná přijde i o zaměstnání.
 
„Nicméně bych se rád přihlásil na konkurz onoho počítačového experta, jenž byl inzerován na autobuse, jímž jste přijela.“
 
„Tak tak, výborně Alberte,“ ocenil jeho současný přístup k životu Ludvík.
 
„Ale to by se z nás pak stali kolegové, kdyby vás přijali, já u oné společnosti totiž již pět let pracuji,“ překvapila svojí aktuální výpovědí Alberta Alice.
 
„Tak tak, výborně Alice,“ pochválila svoji svěřenkyni i Hedvika.
 
„No to je mi ale náhoda,“ neskrýval Albert údiv.
 
„To tedy je,“ přitakala souhlasně Alice.
 
„No řekněte drahá kolegyně, nejsou tito dva pozemšťané božští?“ poznamenal posléze Ludvík, když Albert záhy Alici navrhl, zdali by s ním nezašla posedět do nějaké té útulné kavárny, načež ta s tím bez ostychu a námitek souhlasila.
 
„Ano, máte pravdu, drahý kolego, nemohli jsme si vybrat lepší pozemskou partii,“ přisvědčila potěšeně Hedvika.
 
„Nuže, pojďme, drahá kolegyně, budeme oba dva následovati,“ vyzval následně Hedviku Ludvík.
 
Všichni čtyři, to jest dvě pozemské a dvě bytosti andělské, vydali se tedy vstříc lepším zítřkům, v nichž více nemělo býti místo pro smutnění, kde se naopak ono nové pozemské přátelství postupnými krůčky rodilo a ono andělské upevňovalo. I my se tedy inspirujme tímto příběhem, vyzvěme své strážné anděly a poprosme je o trochu té náklonnosti v nelehkých životních okamžicích, kdy tápáme v nejistotách a osud nám ukazuje svoji stinnou stránku. A pokud možno s nimi buďme zadobře.
 
 
 
 
 
       

Síla a význam umění

 
Je tak krásné a ozdravné, když se člověk svobodně může věnovati umění. Pročistí si při tom mysl a odpočine od životních strastí, jež ho jinak tíží.
 
Takto smýšlel Robert Vančura, nadaný malíř, když pracoval na svém jubilejním stém obrazu. Ano, Robert byl navýsost pilný, neboť si o každém obrazu vedl speciální záznam. A nevadilo, když byl rozpracovaný nebo teprve ve fázi úvahových příprav. Tak vážně svoji lásku k malbě Robert bral.
 
Robert se cítil tento večer značně unavený avšak naplněn spokojeností. Obrazu ženy, jež v dlaních svírá kámen vzkříšení, si nesmírně cenil. To však nebylo vše, ihned poté, co Robert obraz dokončil, se mu poklonil a vzýval k němu oslavnou řeč. Teprve poté se uložil ke spánku.
 
O překvapení dané noci nebyla nouze, ihned v onom prvním snu se Robertovi totiž zjevila Marie, žena, jež mapovala právě jeho jubilejní stý obraz.
„Čemu vděčím za tuto nečekanou snovou návštěvu?“ oslovil takto Robert Marii.
 
„Přicházím k vám s naléhavou prosbou. Dnes oslavila své deváté narozeniny, shodou okolností, má jmenovkyně,“ oznámila mu jeho obrazová múza.
 
„To je přece potěšující,“ mínil Robert. „V čem tedy tkví ono smutné?“ vytušil z hlasu Marie jistý zármutek.
 
„Má jmenovkyně není zcela zdráva,“ uvedla vše na pravou míru Robertova obrazová múza.
 
„A jak bych jí mohl tedy býti nápomocen já?“
 
„Společnými silami se můžeme pokusiti vymýtiti ono zlo, co Marii sužuje,“ oznámila vážným tónem její jmenovkyně.
 
„Dobrá tedy, vydejme se za ní,“ souhlasil Robert.
 
Byla to zpočátku příjemná cesta, to když z Robertova ateliéru oba dospěli do snové nebeské říše. Robert ještě nikdy v životě neviděl tolik půvabných malebných domů pohromadě stejně jako tolik usměvavých lidských tváří. Jak však s Marií Nebe opouštěli a pozvolna se přemísťovali zpět na Zem, ono vyjmenované 
nebeské se postupně měnilo v jedno nevyzpytatelné pozemské; domy zde byly přítomné všelijaké a lidské tváře spíše než o veselosti vypovídaly o ustaranosti.
 
Netrvalo dlouho a společně vstoupili do jednoho z pozemských domů. Mariinu jmenovkyni nebylo těžké v něm najít, jako tolik jiných pozemšťanů i ona v tuto večerní hodinu spala ve své ložnici. Nebyla tam však sama, u jejího lůžka kdosi přebýval, nejednalo se však o žádného z členů rodiny.
 
„Á, to jsou k nám hosti!“ pravila osoba, zahalena do černého, když Roberta s Marií spatřila vcházet do místnosti.
 
Marie dotyčnou ihned poznala, byla jí smrtka Hebra, nechvalně proslulá tím, že pozemšťanům ztrpčovala život a parazitovala na jejich štěstí. A co bylo horší, tak i na jejich zdraví! Zároveň pro obyčejné smrtelníky představovala potíž v tom, že se jejich oku považovala za neviditelnou. Robert s Marií ji přesto viděti mohli, neboť se stále jednalo o snovou podobu.
 
„Co jste zač, že by také obyčejní smrtelníci?“ zeptala se s jistým podezřívavým despektem Hebra.
 
„Ano, svým způsobem ano,“ odvětila Marie. „A jsme tu proto, abychom ti domluvili, pokud možno po dobrém,“ doplnila svoji výpověď.
 
„Tak domluvit jste mi přišli? Oč tedy kráčí?“ zeptala se Hebra posměšně.
 
„Však ty to moc dobře víš,“ nenechala se Marie zmásti jejími slovy.
 
„Pokud snad očekáváš, že Marušku přestanu trápit, jsi na omylu. A žádný pozemský smrtelník mi v tom rozhodně nezabrání,“ dušovala se Hebra.
 
Marie hnedle statečně oponovala.
 
„Pochybuješ snad o mých schopnostech?“
 
Marie dala Hebře odvážně najevo, že jest tomu skutečně tak.
 
„Mileráda tě tedy o nich přesvědčím. Počítej však s tím, že to bude tuze bolestivé.“
 
Robert, jenž až doposud vše mlčky pozoroval, byl odhodlán poprvé se projevit a své múze z obrazu rozmluvit její současné počínání, Hebra ho však předstihla.
 
K velkému Robertovu překvapení však Hebra nedostála svých slov, kdo naopak pocítil palčivou bolest, byla právě ona sama. A Robert se záhy dovtípil, proč se tak nečekaně stalo, sama Marie jemu i Hebře na to podala srozumitelnou odpověď.
 
„Víš, Hebro, já nejsem zdaleka tak úplně lidským smrtelníkem.“
 
„A co… co tedy jsi?“ vydala namáhavě z úst Hebra, momentálně bolestivě se svíjející na zemi, kam ji usměrnila od Marie její vlastní odražená kletba.
 
„Jsem obrazovou múzou tohoto nadějného malíře, stojícího po mém boku a přišla jsem ti zvěstovat, že existovat se dá i jako mírumilovná nápomocná bytost.“
 
Hebra však téměř okamžitě zaprotestovala: „Leč mým posláním je ubližovat druhým a na tom se nic změnit nedá.“
 
„Možná dá.“ Marie nemarnila drahocenný čas a přistoupila k Hebře. Jediný dotyk v místě srdce postačil, aby u ní palčivá bolest, způsobená onou odraženou kletbou, ustala. Záhy se na Hebře začaly projevovat patřičné změny: černé ošacení se rázem začalo projasňovat a procitalo do omamné bílé záře. Nebylo pochyb o tom, že tu právě docházelo ke zrodu nového anděla, jenž měl radosti na rozdávání! A Mariina jmenovkyně to ihned pocítila, to když její ztrápený mučivý výraz v obličeji vystřídal jeden smysluplný, naplněný radostí a úsměvem.
 
„To jsem opravdu způsobila já?“ podivila se okamžitě Hebra svým novým schopnostem.
 
„Ano,“ přisvědčila Marie. „Jak se po tomto aktu plném něhy a sounáležitosti cítíš, Hebro?“
 
„Jako zcela vyměněná persona,“ uvedla s notnou dávkou obdivu, načež si při tom s údivem prohlížela své nové tělo.
 
„Jsem potěšena, že tě tvá proměna fascinuje a zároveň naplňuje láskou, Hebro,“ ocenila její slova Marie. „Přeji ti tedy, ať ti vydrží po celý tvůj vyměřený pozemský čas. A pokud snad o ni pochybuješ, pokus se o další pozitivní zázrak.
 
Hebra se od Marie nenechala dlouze pobízet a nově si vyhlídla stůl, na němž stála váza s povadlými květinami. To byla práce předchozí Hebry, otázkou tak zůstávalo, zdali ona nově zrozená dokáže napravit něco ze své někdejší existence.
 
A vskutku, nový zázrak na sebe nenechal dlouho čekat! Robert s Marií v úžasu pozorovali, jak pod vlivem Hebřina působení povadlé růže znovu vykvétají do krásy.
 
„To opravdu způsobily mé ruce?“ byla opětovně Hebra unešena ze své magické moci, jež dokázala uzdravovat.
 
„Ano, to vskutku dokázala tvá osobní proměna v laskavého anděla,“ potvrdila její domněnku s potěchou Marie.
 
A posléze to již nebyly pouze růže, co za přispění Hebry procitlo z temnoty. Následně se celá místnost prozářila do omračující krásy a vše, co v ní hýřilo temným smutkem, již neneslo jeho sebemenší známky! Hebře se její nová role viditelně zalíbila natolik, že již odmítala býti onou špatnou, za kterou ještě před malou chvílí platila.
 
„Je načase se rozloučit, Hebro. Nezbývá než ti popřát mnoho krásných okamžiků v tvé nové roli všudypřítomného přejícího anděla.“
 
Po tomto Mariině vyřčeném se ona a Robert vydali na zpáteční cestu, jejíž konečnou zastávkou se stal opět Robertův ateliér. Marie mu v něm popřála mnoho dalších tvůrčích úspěchů a jejich cesty se následně rozešly.
 
Robert zapochyboval, zdali to vše oné noci nebyl jen pouhý sen. Jaké ho však ráno po probuzení čekalo nečekané překvapení, to když pohlédl na svůj jubilejní stý obraz, kde pod portrétem Marie nalezl poděkování jak od ní a její jmenovkyně, tak i od samotné Hebry.
 
Robert učinil, co se v takové chvíli od něho očekávalo: opětovně se svému obrazu poklonil a zapěl na něj chválu. V ten okamžik se mu dostalo odměny: Marie se z obrazu na něj pousmála a jeho mysl rozněžnil její hlas plný něhy a lásky.
 
Robert tak prožil jedno z nejkrásnějších rán ve svém životě. Mariina náklonnost ho u srdce hřála pokaždé, když pohlédl na její portrét, a zároveň s tím ho inspirovala k obrazu novému, v pořadí sto prvému, jenž nazval Oslavou znovuvzkříšení. Vyobrazil na něj Marii, její jmenovkyní a napravenou Hebru a zároveň s tím si připomněl ono důležité, tedy že nic na světě není krásnějšího, než když se nejen lidé, ale také jejich múzy, společně navzájem mají rádi a respektují se. A to nejen v onom světě snovém, nýbrž i v onom reálném!
 
 
 
 
 
 

Káťa Cabanová

 
Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za to vše jsem ti nesmírně vděčen, Káťo Cabanová. Celá ulice jen vzkvétá, když jí prochází tvá maličkost. Lampy se samy od sebe zažehnou a celou ji ozáří. A lidé, co v ní přebývají, onen ojedinělý okamžik naplní úsměvy, láskou a porozuměním pro vše dobré na tomto světě. Není proto větší radosti, než s tebou sdílet pouliční lože, překrásná Káťo Cabanová.
 
Ne, to není žádné obehrané klišé, Káťo Cabanová, ty svojí náklonností jsi druhým velice prospěšná, neboť máš tak hřejivou zázračnou léčivou moc. Avšak já v tebe i v ní věřím tuze rád. A stejně tak veškerý lid, s nímž udržuješ posvátná pouta míru. Ano, kdysi světu vládly jen samé nepokoje a války, ale ty jsi tomuto bezpráví učinila přítrž a za to ti nezbývá být navěky věků vděčný. Vždyť právě války jsou tím nejhorším zvěrstvem a tvá maličkost je jednou provždy vymazala z povrchu zemského.
 
Ano, vidím to jako dnes, Káťo Cabanová, v jisté nejmenované zemi v oblasti Blízkého východu docházelo opakovaně k nepokojům a vládlo jí bezpráví, leč náhle jako by do ní zavítalo prozření. Prozření toho nejjemnějšího provedení. Diktátor, jenž utlačoval svůj lid, si do té doby vůči němu kladl jen samé nemístné požadavky, avšak jakmile jsi ho ladně uchopila za ruku, změnil náhle svá rozhodnutí a s tvým požehnáním začal kázat o sounáležitosti. Ano, vidím to stále živě, Káťo Cabanová. Tys do oné země zavítala na přání všech trpících a odcházela z ní jako světice a patronka onoho míru. Onen diktátor předtím jen rozkazoval, běsnil a doslova plival jed na své utlačované poddané, a pak ses na scéně objevila ty, ve své plné kráse světice, rozdala své srdce a náhle se počaly díti divy. Za to tě obdivuji a i nadále uctívám, Káťo Cabanová. Miluji tě a milovat nepřestanu, jak lidem v nouzi prospěšně sloužíš. Za to ti skláním hlubokou poklonu.
 
Svět je rázem hezčí, když mu vládne dobro. A touto lidskou vlastností oplýváš právě ty, Káťo Cabanová. A proto dovol, abych se i já stal tvým následovníkem. Vždyť pozemský život je jinak příliš krátký. A tak přijď, Káťo Cabanová, dnes o půlnoci k mému lůžku a zasvěť svému řemeslu. Já vím, že po tobě možná žádám nejspíše příliš, spanilá krásko všech krás světa. Prosím, neopouštěj mě, zůstaň věrně po mém boku a veď mě i nadále správnou cestou, cestou naplněnou právě onou láskou a toliko potřebným porozuměním.
 
Dnešním dnem slavím kulaté výročí. Děkuji, že jsi nezapomněla, Káťo Cabanová. Kéž by takových dívek, slečen či žen bylo na světě vícero. Ano, vím, nelze donekonečna setrvávat na jednom místě, je třeba vyjíti z příbytku do ulic a právě v nich hledati onu životní lásku a také tolik potřebné štěstí. A až se pak ona láska a ono štěstí promítnou do našich životů, budeme, mi lidé, vděčni za to, že existujeme, že jsme. A na oné cestě za šťastným životem a láskami budeš putovati společně s námi, ojedinělá Káťo Cabanová.
 
Uvědomuji si, jakou vládneš spanilou kouzelnou mocí, ctěná a všemi milovaná dívko, jak pečuješ o nemocné či životem zklamané. Připouštím, nemáš na tomto světě vždy jednoduchou úlohu, mírumilovná Káťo Cabanová. A přece, když slepí tápou v temnotách, neváháš k nim ochotně přispěchati a nabídnouti onu nápomocnou ruku. A pokud to jen trochu možné je, dokážeš vzkřísit i nemohoucí, takovou velkou mocí oplýváš, dívko spanilá. Jen málo jedinců ti nepodlehne, tam kde se objevíš, vše vykvétá do krásy krás tak, až z toho zrak přechází. Kam zavítáš, tam jako by do života vstoupilo slunce a prozářilo temnotu a šeď všedních fádních dní. Tam, kde se zjevíš, dostaví se nečekané radosti. Taková ve skutečnosti jsi, Káťo Cabanová a já tě za to rád mám.
 
Právě dnes se dožívám dalšího požehnaného kulatého výročí a na tom máš nesmírnou zásluhu opět ty, Káťo Cabanová. Bez tebe bych nebyl schopen dýchat, plnit si svá niterní přání, bez tebe bych byl naprostá nicka, člověk snadno zranitelný a polapitelný. Ale nejsem jím, neboť ty, patronko všech svatých a svatořečených, bdíš nade mnou.
 
Co samotným závěrem dodati? Snad jen, že jsi obdivuhodná persona, Káťo Cabanová. Vedle tvé maličkosti je mi ctí vždy být.
 
Prosím dej, ať se dožijeme, já i moje rodina, požehnaného věku a veď nás všechny ve správná životní rozhodnutí. Popřej nám do života jen to pěkné a ať je nám hezky na tomto světě. To si z celého srdce přeji já, Robert Pilný, tvůj věrný služebník, tvůj oddaný důvěrník.
 
 
 
 
 
 

Jedna story o Marku Brentovi

 
Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě, ale nikdo ho z ní ani občanů republiky vlastně ani pořádně neznal, neboť se ještě nestačil stát předsedou, konkrétním ministrem či významným politikem celkově. I pan Brent, krom vlády, občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.
 
Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak sedmnáctileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.
 
„Kde to jsem?“ položil pan Brent vcelku logickou otázku.
 
„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.
 
„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.
 
„Znám nejen vaše jméno, ale i vaši funkci. Jste členem politické strany Míru občanů,“ překvapovala  žena pana Brenta stále více. Ten nevěděl, zda-li mu do větší míry zaimponovalo to, že ho zná jménem, nebo to, že ví, jaké významné povolání zastává.
 
„Nemyslím si, že by obojí stálo za úsměv na tváři, ale vaše přítomnost zde mne tu celkem jinak nyní těší,“ šokovala žena muže svým dalším tvrzením. 
 
„Promiňte, nechtěla jsem se vás nějak dotknout, jen jsem vám chtěla předat svůj osobní pravdivý názor.“
 
„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ zakoktal pan Brent.
 
„Myslím, že na to mám právo, jsem přeci jen o dost vzdělanější než vy a proto se na věci dokáži dívat s větším nadhledem. Na rozdíl od vás krom tohoto turbanu vlastním i toto.“
 
A dívka muži ukázala harvardský vysokoškolský diplom.
 
„Promiňte, slečno, ale i já vlastním cosi na tento způsob. A navíc jsem politikem,“ dodal pan Brent významně.“
 
„Politikem v zemi, která se nachází ve fázi totálního selhání,“ připomněla muži jemně žena.
 
Pan Brent nestačil zírat. Žena z plátna náhle zmizela a na něm se ihned začaly odehrávat tuze nemilé sledy událostí, počínaje obřími miliardovými dluhy, následované všemožnými krachy a končíce nespokojenými stávkami masového davu.
 
„Netušil jsem, že jsme na tom tak špatně. Naše manko z minulého roku činilo pouhé dvě miliardy sénerů,“ poznamenal pan Brent, když to vše nemilé pominulo a na obřím plátně znovu stanul obličej oné ženy.
 
„Mým záměrem vás nebylo strašit, zesměšňovat, pouze jsem poukazovala na některé nesrovnalosti ve vašich tvůrčích sférách,“ uvedla následně žena.
 
„Ach tak, rozumím,“ zamumlal pan Brent. Z jeho slov byl znát smutek.
 
„Vlastně ani já nemám výhradní právo se nad druhými povyšovat, jsem v mnohém inteligentnější než ostatní jen proto, že mne kdysi takto naprogramoval jeden jistý člověk řečený technik. Mohla bych vás nyní do omrzení zásobovat mnoha informacemi ze všech možných sfér, ale neučiním tak, neboť by to z mé strany vůči vám byl čistý výplod vychloubání se a někým takovým já odmítám býti,“ informovala muže žena. Ten k ní najednou začal pociťovat mnohem větší sympatie.
 
Mark Brent se tedy ženy zeptal: „A jak tedy mohu své zemi pomoci, popřípadě své vlastní sféře? Krom toho, že zasedám ve vládě, jsem totiž i členem strany, jenž se zabývá zdravotnictvím.“
 
„Zde je z mé strany podán recept na přijatelná řešení,“ ujala se žena slova. Bod první. „Ze svého pravidelného měsíčního platu, jenž činí několik stovek tisíc sénerů, do své zdravotnické sféry investujte co nejvyšší možný obnos a onen zbytek pak vložte do svých soukromých rodinných výdajů, jak to musí činiti každá jiná obyčejná rodina.
 
Bod druhý. Prosaďte omezení či úplné zakázání nákupu tanků, letadel či jiné těžké techniky, neboť ji vaše země nepotřebuje, jelikož není s nikým ve stavu válečného konfliktu, koneckonců dané risiko do budoucna nehrozí, a takto ušetřené obnosy sénerů následně vložte do výstavby poškozených silnic, nikoliv do oněch obchvatů, co nejsou potřeba.
 
Bod třetí. Vedle těchto hlavních priorit zkuste podporovat i jiné nadějné politické strany, zejména ty, co výhradně tvoří ženské osazenstvo. Ve vaší zemi je to pořád nevyzkoušený model a je potřeba mu dáti šanci. Mohl by do politických sfér vnésti více pozitivního světla.“
 
Mark Brent si ony ženou pronesené návrhy ihned začal promýšlet, leč po jejich zvážení nakonec dospěl k nelichotivému závěru: „Ale kdybych tohle všechno někomu z politických sfér navrhl, tak by mě ihned považoval za hlupáka.“
 
„V tom případě,“ hlesla žena, „radši ze své vlastní politické funkce co nejrychleji odstupte a zpovzdálí pozorujte, jak se vaše země ekonomicky hroutí jak domeček z karet.“
 
Mark Brent tiše zasténal. Pak mu však svitla přeci jen špetička naděje: „Ale třeba by to nemuselo býti zas až tak zlé, jak líčíte. Slyšel jsem, že ministerstvo kultury je na tom ze všech nejlépe, tak bych mohl ihned přestoupit tam a…“
 
„A dál se podílet na ničivém zlu? Ó, jak smutné,“ zasténala žena z obřího plátna.
 
„Ale ony disproporce, periferie, grafy, nebo jak se to vlastně správně vyslovuje, přece mluví jasně,“ snažil se oponoval pan Brent.
 
„Ano, tak se to však navenek jeví jen proto, neboť oblast kultury čítá stavby, jež o své schátralosti nemohou mluvit, neboť tu možnost prostě nemají, zatímco lidé ohledně vlastního zdraví takové nutkání naopak mají, neboť jim k tomu onen potřebný hlas byl do vínku darován,“ odpovídala věcně žena.
 
„Hmm, tak pak už by bylo opravdu asi rozumné, kdybych politiku nadobro opustil,“ připustil posmutněle pan Brent. „Jenže co si pak počnu?“
 
„Zkuste podnikat, založte si svou vysněnou cukrárnu, začněte od úplného začátku, váš politický plat vám na to zajisté bohatě postačí,“ podala další návrh žena.
„Hmm, to by vážně nemuselo být špatné řešení,“ zauvažoval pan Brent.
 
Už se chtěl se ženou z obřího plátna  rozloučit a za vše jí poděkovat, když si náhle vzpomněl: „A jaké je vlastně vaše ctěné jméno, slečno? Jaksi jsem ho ráčil přeslechnouti.“
 
„Nepředstavila jsem se vám, úplně jsem na to zapomněla, Elisa, jméno mé,“ uvedla žena, to ale nebylo vše: „Uznávám svou chybu, je to nemilé, když si s někým hodnou chvíli povídáte a on zapomene uvést své jméno. Omlouvám se, to víte, i naprosto dokonalý program není bez chyb.“
 
Mark Brent přikývl, že tomu rozumí, a pak už se zase prodíral nazpět voňavými květinami, dospěl ke dveřím, otevřel je a…
 
„Hele, už se nám úředníček pomalu probouzí.“
 
„No co, po dlouhé noci plné rokování na mě taky šly k ránu mrákoty.“
 
„Ale něco málo se nám včera prosadit podařilo, ne? Například dotace pro zbrojní průmysl.“
 
Jakmile toto vše pan Brent z úst svých kolegů zaslechl, poplašeně vyběhl z kanceláře ven a už ho v ní nikdy nikdo vícero nespatřil, natož v útrobách vlády.
 
O rok později už na Marka Brenta šlo výhradně narazit pouze v labužnickém krámku s názvem Elisa, jemuž vévodil portrét spanilé mladé ženy nápadně se podobající té z planety Vela. A pokud někdo požádal o věneček, milerád mu ho pan Brent osobně a bez ostychu předal s přáním dobré chuti, bez obav, že si tím zatlouká pomyslný kolíček do vlastní rakve.“
 
 
 
 
 
 
Otec a syn
 
Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl.
„Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec.
„Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
„Copak ty umíš číst?“
„Ano, umím.“
„A jak to že to umíš, když já ne?“
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
„Jenže já ho nechci lovit.“
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“
„Jenže tady v Africe ti něco takového nebude nic platné. Afrika je velice chudý kontinent, nejsou tu žádné vysoké školy ani jiné školy jako takové, tudíž vzdělání ti tu příliš nepomůže, kdežto lov ano.“
„Ale já přeci netvrdím, že bych zůstal zde. Odešel bych tam, kde mé vzdělání ocení, třeba do Ameriky, tam mají vše.“
„Ne, to tedy nemají,“ namítal hned otec, „například tam nemají lvi, co volně pobíhají jen tak po přírodě a jejichž maso se dá pozřít a kůže zase použít na výstavbu obydlí. Navíc Amerika je od Afriky dosti daleko.“
„Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto problematiku díváme. Například z takového Ruska je to do Ameriky nepatrný kousíček,“ mínil syn.
„No dobrá, ale tady přece nejsme v Rusku, ale v Africe. A i vzdálenost mezi Ruskem a Afrikou je dosti veliká. Musel bys ujít spoustu mil,“ dušoval se otec.
„Nemusel, kdybych si pro svou cestu zvolil leteckou dopravu,“ pravil syn.
„Kde by ses tady v prérii domohl nějakého letadla? Tady nikdo z místních nic takového nevlastní.“
„Tak bych jedno takové sám postavil.“
„A ty to umíš?“
„Umím přece číst.“
„Ale to ti stejně nebude příliš platné, když nevíš, jak se takové letadlo dává dohromady,“ dumal otec.
„V každé odborné knížce bývá návod a podle toho návodu bych si takové letadlo sestavil,“ uvažoval syn. „A až bych tak učinil, tak bych do něj zasedl a vznesl se s ním nad mraky.“
„No dobrá, jenže v takových mracích se snadno ztratíš, to sotva do nějaké Ameriky dolétneš,“ napadlo otce.
„Použil bych tedy znalostí kompasu a map a pak už bych se snadno zorientoval,“ uvedl syn.
„No vidíš, sám jsem již z toho tvého fantazírování dezorientován, dočista jsem zapomněl, co jsme to vlastně spolu měli v plánu.“
No přece podívat se na západ slunce.“
A tak se spolu otec a syn vydali směrem k jedné hoře, aby tento přírodní skvost z ní mohli nerušeně pozorovat. Dočkali se však mnohem větší pocty, než by jednoho z nich v této chvíli bývalo bylo napadlo. Tam odkudsi zezdola jim pak kdosi nevědomky a nepřítomně děkoval za několik uchráněných životů, což se považuje za ceněný dar.

Otec a syn

 
Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
 
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
 
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
 
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl.
 
„Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
 
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
 
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec.
 
„Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
 
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
 
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
 
„Copak ty umíš číst?“
 
„Ano, umím.“
 
„A jak to že to umíš, když já ne?“
 
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
 
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
 
„Jenže já ho nechci lovit.“
 
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
 
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“
 
„Jenže tady v Africe ti něco takového nebude nic platné. Afrika je velice chudý kontinent, nejsou tu žádné vysoké školy ani jiné školy jako takové, tudíž vzdělání ti tu příliš nepomůže, kdežto lov ano.“
 
„Ale já přeci netvrdím, že bych zůstal zde. Odešel bych tam, kde mé vzdělání ocení, třeba do Ameriky, tam mají vše.“
 
„Ne, to tedy nemají,“ namítal hned otec, „například tam nemají lvi, co volně pobíhají jen tak po přírodě a jejichž maso se dá pozřít a kůže zase použít na výstavbu obydlí. Navíc Amerika je od Afriky dosti daleko.“
 
„Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto problematiku díváme. Například z takového Ruska je to do Ameriky nepatrný kousíček,“ mínil syn.
 
„No dobrá, ale tady přece nejsme v Rusku, ale v Africe. A i vzdálenost mezi Ruskem a Afrikou je dosti veliká. Musel bys ujít spoustu mil,“ dušoval se otec.
 
„Nemusel, kdybych si pro svou cestu zvolil leteckou dopravu,“ pravil syn.
 
„Kde by ses tady v prérii domohl nějakého letadla? Tady nikdo z místních nic takového nevlastní.“
 
„Tak bych jedno takové sám postavil.“
 
„A ty to umíš?“
 
„Umím přece číst.“
 
„Ale to ti stejně nebude příliš platné, když nevíš, jak se takové letadlo dává dohromady,“ dumal otec.
 
„V každé odborné knížce bývá návod a podle toho návodu bych si takové letadlo sestavil,“ uvažoval syn. „A až bych tak učinil, tak bych do něj zasedl a vznesl se s ním nad mraky.“
 
„No dobrá, jenže v takových mracích se snadno ztratíš, to sotva do nějaké Ameriky dolétneš,“ napadlo otce.
 
„Použil bych tedy znalostí kompasu a map a pak už bych se snadno zorientoval,“ uvedl syn.
 
„No vidíš, sám jsem již z toho tvého fantazírování dezorientován, dočista jsem zapomněl, co jsme to vlastně spolu měli v plánu.“
 
No přece podívat se na západ slunce.“
 
A tak se spolu otec a syn vydali směrem k jedné hoře, aby tento přírodní skvost z ní mohli nerušeně pozorovat. Dočkali se však mnohem větší pocty, než by jednoho z nich v této chvíli bývalo bylo napadlo. Tam odkudsi zezdola jim pak kdosi nevědomky a nepřítomně děkoval za několik uchráněných životů, což se považuje za ceněný dar.