Básně
Blýsknutí pod stromy,
dva jezdci jedou lesní cestou.
Třásně vlají a sova pálená
odráží mdlé světlo měsíční.
Ten je bílý a ten černý… snad bratři.
Jeden hledá ve hvězdách,
druhý v děrách pod větvemi.
Měsíc jde spát: svítání
obkresluje zemi,
oni se loučí, bojovníci,
oběhnou planetu, snad kvůli síle,
aby ji měli na poslední míle,
kdy jeden najde ve hvězdách temné díry,
druhý v temných děrách netopýry
se srstí z mléčné dráhy.
A tam, kde se potkají,
tam v ohni křišťál,
pohrává si s duhovými mosty
a pastýř píská popěvek,
jednoduchý, něžný, prostý.
( Všecko je možné, Triton, Praha 1994 )
Proměny
I.
Na vrcholcích sníh.
Horalské slunce.
Oheň se vkroužil do oka.
Smích.
Voda pramení zvysoka.
Za smrkem
vyskákaly stíny:
šimraj skřítky za krkem.
A celé údolí
ztemnělo svůj klín.
S dravou říčkou stéká k nim
ozvěna všech dávných vin,
ozvěna někoho jiného…
… snad v rámu napnuté plátno,
barvy ještě v kořenech,
nedrcené,
barvy ještě v sazích.
A náhle jsou nazí!
Vystupuje čisté sukno,
osnovy a útky pro
zraňování.
Pro květ a vůni.
Nebejebetebe,
měsíc odráží se v tůni.
II.
Dusno.
Nad večerem z obou stran
hejna ptáků.
( Konečně vítr. )
Mravci lozí papírem,
mouchy o sebe naráží,
míří do očí.
Udušené mezitím odvezli.
Barvy růží. Ještě to nestačí?
Mravenci podojili mšice.
( Inu, mléko! )
Kapky potu brzy smyje déšť.
Z obou stran mraky draků.
A nad jejich nebem havran
v černém fraku.
Blesky klikaté, blesky kulové!
Třesky plesky vprostřed čela neschováš,
leda bys helmu nasadil
a zacpal si uši.
Leknuté odvezli zdušení.
Slzy do očí, barvy duhy.
Ještě to nestačí?
Tedy: otrok moc rád veze
ve vyšňořené káře
svého otrokáře.
III.
Viděl jsem běžet elegantně hrocha
pod vodní hladinou.
Odrážel se a plachtil
jako já ve snu.
Ve snu veselé příčiny,
kde věci jsou naruby.
Prošitý lícem a rubem,
jsem soustem i zubem.
Abych byl spatřen, jsem rub a líc,
tak jako bez chladu nebyl by hic.
Viděl jsem běžet elegantně hrocha
pod vodní hladinou!
Nevím, nevím, jak by šel
tak lehce mezi rybami,
kdyby občas nevystrčil hlavu
a nedal si práska
od slunce a měsíce.
Paradoxy
Připoutali ho ke kůlu.
Pouštějí ho domů.
Bili pěstmi, řvali a plivali na něj.
Podávají mu číši vína, zpívají a líbají ho.
Do citlivých míst mu vpouštěli elektrický proud.
Přehlídka úchylných masek.
Zprůchodňují mu bloky, odcházejí nemoci.
Tvář za všemi tvářemi.
Nepromluvil.
Mlčí nebo mručí.
Když jej opouštěly síly, zkusil si Pedro
v cele přeřezat žíly.
Když jej opouštějí síly, přichází zázrak.
Pokus o sebevraždu se nezdařil.
Otevírá se poklop.
Poklop poklopů…
Stá opice
Ještě dobře, že neběží
pouze stupidní seriál,
by tě zhypnotizoval,
že nedrnčí z nouze
jenom komerční stanice:
prachy, šuky, chceš přes tlamu,
vyražená sanice.
Už se nám to vybarvuje:
čeká se stá opice.
Ó, naštěstí nefrčí
Lampasovy rozkazy,
ač je z nich v hlavách
mnoho mříží kovaných.
A nehrají roli občanské průkazy,
co myslíš, to jseš,
a máš-li v mozku zátaras,
pak plodíš zákazy.
Chtělo by se napsat
( z vyhlídkových věží ),
že k ovládání slepých
stačí žvanec a zavelet směr,
kde číhá Nepřítel či Bubák.
A zlomenej chudák,
než by v obratu se probral,
raděj se nechá zblbnout
jetým programem.
Tak se mladé tělo tříští
střelbou nad ránem!
In memoriam povýšený tankista,
vesmírem a zemí duje,
že se čeká opice,
opice stá.
A chtělo by se z druhé strany špitnout
o flétnách, co pro hlučné jsou skryté,
co nápěv větru pískaj.
Už se nám to vybarvuje,
čeká se stá opice, stý nýmand.
Květy z poupat tryskaj!
( Lucy in the Sky má démant… )