Povídky

Tripová

 

Otevřela mi a její obličej ihned získal nádech citrónové

kyselosti.

„Jdu si pro věci.“

„Nemůžeš přijít jindy?“

„Jak jindy? Ještě pořád tu snad platím nájem.“ Vyvolal

jsem hned hádku, přestože jsem se zaklínal, že se s ní nebudu

hádat.

Z obýváku se vynořila moje náhrada. Vlastně to bylo

logický, celou dobu jsem se k ní choval jako k princezničce,

život z obláček a cukrlinek, takže mě mohl nahradit jedině

obhroublý macho.

Okamžitě se snažil vyvolat kon- ikt a já byl nasranej, že

se bojím, páč by to pro mě nedopadlo dobře. Výsměšně mě

pozoroval, jak se ve spěchu balím a dál do mě rejpal. Klára

ho naoko krotila, ale viděl jsem, jak jí to zároveň imponuje,

jak je drsnej.

Asi po třetí urážce – zrovna jsem nesl krabici s orignálníma

cédečkama – už jsem to nevydržel:

„Já se ti divím. S takovým idiotem.“

A už jsem letěl, strčil do mě, takže jsem se zřítil ze schodů

dolů. Klenoty mé sbírky se válely po schodech, některé

plastové obaly rozbité napadrť.

Zuřil jsem. O to víc, že jsem se mu nemohl postavit.

Tak jsem tam na kolenou sbíral ty svoje drahokamy,

Klára se mi omlouvala a on jí stál za zády a šklebil se.

A pak jsem byl konečně pryč. Rychle jsem převezl věci

k rodičům – copak existuje větší ponížení než je návrat

k rodičům? Ty smutné oči maminek! Ty neustálý „kde-jsme-

-jen-udělali-chybu“ pohledy!

Práskl jsem s dveřma, zmizel z baráku a vytočil Geňovo

číslo.

Nedávno mi nabízel houbovej trip.

„Seš si jistej?“, zeptal se do telefonu.

„Naprosto.“

--

Šli jsme za město do lesů kdesi za Hádama. Najednou

úplná idylka – dva kluci posedávající kdesi na lesním paloučku

a drtící drobné kloboučky v kelímcích jahodových

jogurtů.

„Doufám, že máme hodně vody.“

„Moc ne, ale koupil jsem víno.“

Dojedli jsme a jdeme dál. Dlouho se nic nedělo, a pak

se to rozjelo.

Podívám se na oblohu a zjistím, že prší. Jak to? Vždyť

necítím na kůži déšť a svítí slunce?

Za chvíli se přidá sníh a potom ledové kroupy. Všechno

se děje zaráz. Mrknu na velikej strom, kolem kterýho

právě procházíme. Je listnatej i jehličnatej zároveň. Na jedný

větvi jsou rašící květy, druhá je zimní a holá, třetí listnatá

i jehličnatá zároveň, ze čtvrté na zem odpadává barevné

podzimní listí.

A do prdele!

Šli jsme dál. Ale kam? S hrůzou jsem zjistil, že ačkoliv

moje nohy a svaly evidentně sestupujou – zatínám lýtka, kolenama

tlumím nárazy – tak vidím přesnej opak – cesta stoupá.

Za boha jsem nemohl přijít na to, co je pravda. Chvíli

mě to šokovalo, ale pak jsem si řek, že je pravděpodobnější,

že mi kecá zrak spíš než tělo.

Začalo mi docházet, že tenhle trip nebyl dobrej nápad.

„Deme nahoru nebo dolů?“ Zeptal jsem se Geni?

Otočil se na mě. Jeho tvář téměř zmizela. Zaostřil jsem

na jeho oči a obočí, ale tam bylo všechno v pořádku. Teprv

když jsem sjel pohledem níž, zjistil jsem, že se jeho tvář doslova

ohýbá do sebe. Všecko směřuje dovnitř tváře, kde je

jenom jedna děsivá a pulzující ranvej a já se nemůžu dobrat

konce. Nos prostě nekončí a místo úst má tu do sebe včleněnou

kroutící se silnici.

Dělal jsem, jakože nic a zopakoval jsem otázku. Nevěděl

jsem, jestli té otázce rozuměl, nebo mu jen přišla natolik

stupidní, že na ni neodpovídal. A co když jsem si jen myslel,

že jsem ji vyslovil nahlas? Začal mi připadat nepřátelskej.

Bylo mi jasný, že se mi nedaří hrát, že jsem v pohodě. On

moc dobře ví, jakej cirkus se mi právě děje před očima, koneckonců

má s houbičkami větší zkušenosti. Díval se na mě

pohledem člověka, kterýho to otravuje. Léčim si tu svoje

bolístky, panikařím a on se se mnou bude muset celej den

srát.

Ostatně, vždycky jsme byli spíš jen přátelé přes přátele.

Nikdy jsem nevěděl, co si o mně ve skutečnosti myslí. Možná

se jen styděl mě odmítnout. Myslím, že mě ten hajzlík

vlastně pěkně nesnáší. Teď to vidím, vidím mu až do krku,

kde rotuje ta jeho blbá ranvej.

A je to v prdeli: máme málo vody. Co budeme dělat?

Geňa se podíval na téměř prázdnou láhev a vypadal stejně

vyděšeně jako já. Šli jsme dál. Zrovna jsem zase studoval

všechen ten maglajz a biják, co mi rotoval před očima, když

jsem se najednou otočil zpátky ke Geňovi.

V šoku jsem ztvrdl. Stál tam nade mnou s velkým klackem

v ruce a chystal se mě praštit do hlavy. Během milisekundy

už ale ruku spustil a i s klackem pokračoval v chůzi

dál, jakoby se nic nestalo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Několikrát

jsem předstíral, že se rozhlížím po krajině a periferním

viděním jsem ho sledoval. Vždycky okamžitě hmátl po

klacku. V tu ránu jsem se ale otočil a on zase ucukl zpět.

Chce mě zabít. Takže von mě chce zabít, hajzl jeden!

Další zhruba kilometr jsme šili přesně takhle. Bylo to na

zmagoření. Snažil jsem se myslet na něco jinýho. Třeba na

to, kde jsme. Musím si pamatovat, kudma jsme šli, abych

mu pak mohl zdrhnout. Jak se dostaneme do Bílovic? Snažil

jsem se přemejšlet:

Musíme jít dopředu a potom kopýtka. Ne, kopýtka

a potom dopomerančova.

V hrůze zjistím, že si neodkážu vybavit cestu, protože

se mi všechny ty protikladné prostorové páry rozpadly

a můj mozek explodoval do světa svobodnýho šílenství bez

pravidel a řádu. V hlavě se mi utvořily úplně jiný dvojice

a to konkrétně tyto:

Vlevo – policie

Nahoru – gorila

Pomeranč – vzad

Chci Geňovi říct, kudma jít, ale vypadne ze mě:

„Myslím, že musíme jít nahoru – policie – pak gorilou

a pomeranč.“

Vyděšeně se na mě podívá: „Cože? Co to meleš s policií?

Radši mi dej napít.“

Parchant, naše poslední voda a von furt jenom chlemtá!

Strach z toho, že mě chce zabít, mě najednou opustí.

Po cestě k nám jdou chodci. S hrůzou si uvědomím, že je to

můj otec, máma a teta Zorka s dcerkou. Snažím se schovat,

ale vidí mě. Mámin vyčítavej pohled se do mě vpíjí. Opravdu,

Vojto? Chceš se přede mnou schovávat jak malej kluk?

Tak teda jdu k nim.

Geňa mě prosí: „Lanďáku, nemluv, prosím tě! Co za

nima lezeš! Pojď pryč!“

„Ne, počkej, já to musím mámě vysvětlit.“

„Cože? Co to meleš?“

Když uvidí, že mě neodradí, tak uhne z cesty. Sám má

dost problémů s tím svým bijákem, co mu G čí v palici.

Rozbrečím se a vysvětluju rodičům, že jsem se vždycky

snažil bejt ten abstinující sportovec, jakýho si přáli mít, ale

že to prostě nedokážu. Vždycky ten jejich rozkošnej chlapeček

s cigaretou ukrytou za zády. To jsem já – příliš posranej

a slušnej na to, abych byl skutečným punkáčem a rebelem,

a příliš divokej na to, aby mohl bejt tím slušným hošíkem.

Geňa to sleduje schovanej za stromy. Čučí, jak něco zmateně

hučím do rodinky na sobotním výletě.

„Pojď, Neli, pán si nás s někým spletl.“ Tahá rychle

k sobě dceru, staví se před ní a sune celou rodinu pryč ode

mě.

Já do nich dál valím ty svý vály. Pak vzduchem zavíří

nějaký vlny. Jakási energie se ke mně šine. Jde to vodzdola.

Podívám se dolů a spatřím zuřivě štěkajícího jezevčíka. Já

ten štěkot ale vůbec neslyším, já ho vidím! Štěká mi takhle

u nohou nejspíš už od začátku, ale můj mozek ho prostě

vypnul. Jako když stisknete na klávesnici tlačítko mute.

Rodina se mezitím dostala pár metrů ode mě a i pes už

k nim couvá. Geňa se osmělí, vyletí ze stromů a táhne mě

pryč.

„Geňo, ale já si to musím s rodičema vyjasnit, nepleť se

nám do toho. Proč se do toho sereš? Aha, je mi to jasný, tys

mě nikdy neměl rád. Já jsem viděl, jaks mi to nepřál, že jsem

se dostal na tu scenáristiku.“

„Proč by ti to nepřál?“

„Nepřál si mi to. Já to vím. Stejně je to fuk. Umírám.

A ty taky umřeš. Musíme si zavolat sanitku!“ Vytáhnu mobil

a začnu volat záchranku. Geňa se vrhá po telefonu, snažím

se mu utýct, ale je rychlejší a silnější. Sebere mi telefon.

Najednou mi to všechno došlo. Tenhleten svět je jenom

bublina. Náš Matrix. Každej máme naprogramovanej

vlastní Matrix-pohádku, která se nám odehrává před očima.

Nic z toho nikdy neexistovalo. Takže doteď jsem si mohl

v klidu žít a svádět všechno na přírodu nebo na Boha a ďábla.

Ale ne. To tys to všechno stvořil, Vojto! Všechno, co se

děje, se smolí v tvý ubohý hlavičce. Vytvořils svět a s ním

i všechno zlo. A dobro samozřejmě, ale dobro? Kdo by myslel

na dobro, když za rohem plynujou židy a mučí ve jménu

taváryše Stalina!

Všechno to jsou jenom G rgurky, kterýma táhneš ty, ale

neuvědomoval sis to, a tak ses vžíval jen do těch kladnejch.

Kdysi jsme to asi všichni věděli, že to není realita. Kdysi při

příchodu na svět jako mimina. Ale to už jsme dávno zapomněli,

zasunuli někam dozadu a chlastáme, šukáme a žereme,

abychom to dál vytěsnili.

Přichází bouře, třístí se stromy, lámou větve a hroutí se

domy. Vidím nenávist jdoucí historií.

Vidím estébáky tahající z kulturáku máničky za vlasy.

Vidím český piloty z Anglie s elektrodama připnutýma

na koulích, jak křičí bolestí.

Vidím lidi prosit o holej život, ponížit se na samou

mez, a vidíme jiný lidi, jak je i přesto vraždí a mučí. A to

všechno jsem stvořil já.

Ano, stvořil jsem i dva milence při svíčkách splývající

v jedno tělo, ale co?

A jdeme dál historií.

„A, Geňo, pocestujeme dál, dál, ještě dál. Houfnice,

bajonety a nože. Dva psanci z Markéty Lazarové, kterým jde

jen o kýtu a o potřebu ukojit se v lůně. Nastříkat to tam!

Ende. Nezasírají si mozek přemítáním o Bohu. Vědí, jak je

to zbytečný.

Boj o ženu, vždycky je to jenom boj o ženu: Kleopatra

– Nagyová – tečka – tma.“

„Geňo, než se to všechno utopí ve věčný tmě, tak si to

pustíme ještě jednou od první spermie.

Na velkým plátně. Pořádnej biják. A všechno si to prožijem,

i tu lásku a nenávist. Copak to nechápeš?“

„Lanďáku, neblbni. To jsou jenom houby. To vodezní.“

„Já tě mám docela rád, Geňo, ale seš jenom můj konstrukt.

Prožijem si to všechno.

Budeme se navzájem mučit. Budu tvůj dozorce, kterej

ti bude pomalu trhat nehty.

A ty zase můj. Tisíckrát se umučíme a tisíckrát zas vstanem.“

Jdem k nějaký turistický ceduli, já ji moc nevidím, protože

krajina mi splynula s nějakou středověkou bitvou, kterou

s Geňou budem muset brzy svést.

A tak, když se otočí k ceduli, nenápadně vytáhnu

z batohu svůj nůž. Vím přesně, proč to musím udělat – dává

to smysl. Musíme si prožít lidství se vším všudy. Geňa dál

sleduje turistickou ceduli, když se napřáhnu k bodnutí.

V poslední chvíli se ohledne, ale to už je příliš pozdě, než

aby stihl zareagovat.

Tripová