Humoreska s kriminelním motivem, která vhodně vyplní každou krátkou přestávku
OBRAZ 1.:
Osoby:
panička
Alfréd – její manžel
námořník
kocour
Jarní dopoledne v parku. Slunce praží. Na lavičce podřimuje velký černý kocour. Občas jedním okem zkontroluje situaci okolo. Na sousední lavičce sedí starší manželský pár. V křoví za nimi hlasitě zvrací námořník.
PANIČKA (otáčí hlavu): Fuj, vidíš to Alfréde, to je teda hnus!
ALFRÉD: Ano, drahá.
PANIČKA: Takhle skoro po ránu. Jak k tomu přijdou slušný lidi!
ALFRÉD: Ano, drahá!
NÁMOŘNÍK (přestává zvracet a vychází z křoví, začíná zpívat): Hó, hó, hó… (a má se k odchodu)
PANIČKA (už skoro křičí): Takový zvíře by vůbec neměli za bílýho dne pouštět na ulici.
KOCOUR (vztahovačně): Mňaauauau!
PANIČKA: No tak s tím přece něco dělej, Alfréde, ty jsi taky k ničemu!
ALFRÉD: Ano, drahá. (vybíhá za odcházejícím námořníkem a dohání ho)
ALFRÉD: Nezlobte se, prosím vás, ona je Boženka taková citlivá.
NÁMOŘNÍK: To je v cajku, milej pane, cigárko by nebylo?
ALFRÉD (vytahuje tabatěrku a podává námořníkovi cigaretu)
NÁMOŘNÍK: Pámbu zaplať. (odchází)
ALFRÉD (vrací se na lavičku): A je to! Už nás nebude obtěžovat.
PANIČKA: To je dost, Alfréde, že ses mě taky zastal. Co si má dnes chudák ženská počít, každej si na ni dovolí.
ALFRÉD: Ano, drahá.
OBRAZ 2.:
Osoby:
maminka
dítě (chlapeček, nebo holčička)
Alfréd
panička
kocour
Na scénu vbíhá dítě a žene se ke kocourovi, který podřimuje na lavičce.
DÍTĚ (hodně hlasitě): Jé, mami, kočička!
KOCOUR (je rázem na všech čtyřech a prchá do křoví)
DÍTĚ (běží s hlasitým křikem za ním)
Na scénu spěšně vbíhá mladá maminka.
MAMINKA (křičí): Pojď hned zpátky, neběhej do toho křoví, kdoví co tam je!
ALFRÉD (pod fousy): To já vím naprosto přesně…
PANIČKA: To je hrůza, jak jsou ty děti dneska neukázněný, viď Alfréde, a hlučný.
ALFRÉD: Ano, drahá.
Po této krátké epizodě maminka s dítětem mizí v parku a na scénu vbíhá pes. Vzhledově něco mezi kokršpanělem a labradorem. Žene se bezelstně k sedící paničce.
PANIČKA (afektovaně): A teď ještě čokl, no to už je teda vrchol. Člověk si ani nemůže v klidu sednout v neděli dopoledne v parku, aby ho někdo nepřepad. Udělej něco, Alfréde!
ALFRÉD: Ano, drahá.
Ozve se tupá rána a scéna se noří do tmy.
OBRAZ 3.
Osoby:
Alfréd
1. inspektor
2. inspektor
námořník
komisař
uniformovaný policista
Na lavičce sedí Alfréd a před ním stojí dva muži v buřinkách. O kousek dál pak uniformovaný policista.
ALFRÉD (rezignovaně): V jádru to byla hodná ženská.
1. INSPEKTOR: To už jste říkal mockrát, takže k věci.
2. INSPEKTOR (komisně): Odpovídejte na otázky. Proč jste utloukl svou ženu kamenem?
ALFRÉD (po chvíli mlčení): To se těžko vysvětluje. V jádru to byla hodná ženská.
K lavičce přichází námořník.
NÁMOŘNÍK (k Alfrédovi): Zdravíčko, šéfe, jak se daří vaší paní?
ALFRÉD (tichým hlasem směrem k vyšetřovatelům): Zabil jsem ji.
NÁMOŘNÍK: A heleme se, (drbe se za uchem) no, jak se říká, bůh dal, bůh vzal, co? Nebudu zdržovat, cigárko by nebylo?
ALFRÉD (tázavě k oběma policistům): Ale jo, poslužte si.
1. INSPEKTOR: Jo, jen si vemte a zmizte. Tohle je místo činu.
NÁMOŘNÍK: Dyk sem tak moc neřek, šéfe, ne?
Námořník odchází, přichází šéf kriminálky.
KOMISAŘ: Tak co, chlapi, zmáčkli jste ho?
2. INSPEKTOR: Nechce mluvit, šéfe.
KOMISAŘ (k Alfrédovi): Tak jo, proslovy nemám rád. Lumpy jako ty mám v merku, chápeš? Pravda je jenom jedna. A my ji z tebe dostaneme, Alfréde, chápeš?
ALFRÉD (naléhavě): Já nic nezapírám.
KOMISAŘ (jako by neslyšel): A nebude ti to příjemný, to mi věř, Alfréde, chápeš? Sprostý vrahy nemáme rádi.
ALFRÉD: Byla to v jádru hodná ženská…
OBRAZ 4.
Osoby:
Robert
jeho snoubenka
námořník
kocour
Jarní dopoledne v parku. Slunce praží. Na lavičce podřimuje velký černý kocour. Občas jedním okem zkontroluje situaci okolo. Na sousední lavičce mlčky sedí pár snoubenců. Po cestičce směrem k nim se motá opilý námořník.
SNOUBENKA: Podívej, Roberte, na toho opilýho chlapa. Dopoledne, a on je jak zákon káže. To jsou móresy.
ROBERT: Ano, drahá.
Námořník se domotá k sousední lavičce, kocour raději mizí do křoví.
NÁMOŘNÍK: Promiňte, mladej pane, nebylo by cigárko? Nabíd bych vám hlt režný, kdyby tady slečinka dovolila, to byste ji pak pěkně rozparádil, jak se říká, žejo?
SNOUBENKA: Co si to dovolujete, sprosťáku!
ROBERT (vytahuje tabatěrku): Klid, drahoušku, dozajista si půjde hned po svých. Tady máte cigaretu a nechte nás na pokoji!
NÁMOŘNÍK: To zas jó, to já pudu, stejně skoro doteklo. (s hýkavým smíchem odchází)
SNOUBENKA: Sprosťák jeden! Žes mu tu cigaretu vůbec dával, Roberte, ten hrozný člověk stejně určitě špatně skončí.
ROBERT (zadumaně): Myslíš, drahá…