Jaro

 

Pan Glen bydlel v jednom z těch domů v Roosveltově ulici na západním pobřeží. 
Zrovna přicházel ze své zvláštní procházky městem, byl poněkud neklidný, skoro až vyplašený.
Stmívalo se.
Zašel za poslední křižovatku před svým domem a z náprsní kapsy, způsobem jakým se vytahuje revolver, s mírně třesoucíma se rukama vytahuje klíče od svého rozlehlého domu.
Vítr se tiše proháněl ulicemi a listí v jeho moci vydávalo tajemné, hrůzu nahánějící zvuky, při kterých lidskou mysl napadají tak strašné věci jako právě pana Glena.
Jeho chování bylo podivné.
Velmi neobvyklé.
Šel rovnou do sklepa, do toho zapáchajícího temného sklepa vlhkých zdí.
Zmateně začal přebírat hromadu starých dávno nepoužívaných krámů.
Už téměř zuřil, když konečně našel to, co hledal.
Venku se snesla proslulá londýnská mlha a s ohledem na čas, už nebylo vidět dál než na druhý konec ulice.
Z dálky bylo slyšet kočku, její naléhavé volání se neslo tmou.
Glen šel rovnou nahoru do pokojů, ustlal si v jednom z nich, zavřel oči a usnul.
Teď již mohl klidně spát, konečně našel to, co tak dlouho hledal. 
A vůbec, venku již byla noc.
Klidná černá noc.